Zvlněnou krajinu s věžovitými skalisky stolových hor si jako první k usídlení vyhlédli Řekové. Necelých čtyřicet kilometrů od pobřeží Tarentského zálivu začali budovat osady někdy v šestém století před naším letopočtem. Jednou z nich bylo i Graculum, jemuž se začalo zkráceně říkat Graco, a mnohem později, v patnáctém století, Craco.
To už bylo sídlo usazené na strategické vyvýšenině, obklopené obdělávanými poli a s výhledem na řeku Cavone, v majetku zámožného šlechtického rodu Sforzů. Ti se sice mocensky realizovali spíš na severu, v okolí Milána, ale na tisícovku zdejších obyvatel nezapomínali a příkladně investovali do místního rozvoje. Město obehnali hradbami, nechali tu vystavět čtveřici městských paláců, přispěli na výstavbu kostela zasvěceného svatému Mikuláši a kaple Panny Marie. Vznikl tu svatopeterský klášter a dokonce tu otevřeli univerzitu.
Craco by v zeměpisu a dějinách Apeninského poloostrova nejspíš sehrálo mnohem větší roli, kdyby jeho růst pokračoval tímto tempem dál.
Lepší je odejít
Jenže do jeho prosperity zasáhly morové epidemie, které opakovaně a neúprosně redukovaly počet obyvatel. Pak následovalo dlouhé období nestability, politických nepokojů, úpadku. Krajem se toulaly celé roty zlodějů, město jimi bylo nejednou obléháno. A dvakrát také vypleněno. Takže v roce 1861, po sjednocení Itálie, bylo už Craco pouhým stínem své někdejší slávy.
Zatímco okolní svět překotně uhání ke dvacátému století, městečko stále zůstávalo ztracené kdesi ve středověku. V kamnech zdejších domácností se zatápělo klestím, voda se nabírala z jediné společné studny u náměstí, fekálie končily v jímkách nebo na terasovitých políčkách přímo za domy, telegrafní sloupy a elektrické vedení končily na poštovním úřadě pod kopcem. Zdejší obyvatelé, přezdívaní Crachesi, to nesli nelibě.
Dnes opuštěné a vybydlené Craco nabízí bezpočet malebných zákoutí, která připomínají punc středověké Itálie.
Nebyla tu pro ně dostupná lékařská péče, chyběly školy pro děti, nebyly peníze na opravu kamenných domů, jež pamatovaly minulá staletí. Na živobytí si tu místní mohli vydělávat jen postaru – manuální dřinou na poli. Kvalita půdy se tu přitom zhoršovala a výnosy klesaly.
Takže než třít bídu s nouzí a žít ve skanzenu minulosti, raději se polovina z obyvatel po první světové válce sbalila a vyrazila za snem o lepším životě do Ameriky. Craco se postupně vylidnilo, s každým rokem klesal počet obyvatel.
Změna městu nepomohla
Změnit to měly až velké reformy venkova, které razila italská vláda v padesátých a šedesátých letech. Do města na skále měly dorazit všechny vymoženosti nové doby. Široké asfaltové silnice měly vést až na vrchol kopce, v každé domácnosti měla být elektřina ke svícení, napojení kanalizace i teplá voda hezky z kohoutku.
Když se kácí les, létají třísky. A když se stavebně upravuje infrastruktura městečka se zástavbou datovanou dobrých pět set let nazpět, dochází k nepříjemnostem. Demolice některých vysídlených objektů, prosvětlení zástavby, hluboké výkopy v úzkých uličkách, pokládky vedení sítí i vysekávání zdí domů velmi pravděpodobně narušily dosud kompaktní tkanivo na sebe navázaných a stavebně propojených budov.
Malých otřesů půdy ustálo Craco od středověku bezpočet. Problémy začaly až při modernizaci.
Otřesy půdy na seizmicky aktivním jihu Itálie nikdy nepatřily k mimořádnostem a Craco je za celou svou dosavadní existenci ustálo bez nehod. Ovšem po prvních etapách stavebních úprav starého města začala i malá zemětřesení působit na obydlích velké škody. Přibývalo viditelných sesuvů půdy, stěny domů byly nově poseté nebezpečně vyhlížejícími prasklinami. Jako by hmota města usazená na kopci začala sesedat ze svahů dolů.
V roce 1961 inspekce ukázala – po jednom z výpadků dodávek vody –, že uspěchaná práce dělníků byla příčinou řady netěsností a prasklin v městské vodovodní síti. A kapající voda mezitím vyhloubila pod dlážděnými chodníky hluboké kaverny a tyto dutiny nahlodávaly základy domů. O rok později tu už rutinně docházelo k hroucení zdí v neobývaných domech i bez otřesů a pobyt v celém městečku se pro starousedlíky stával velmi riskantní záležitostí.
Město ožívá jen během poutí a při natáčení filmů.
Dovnitř jen s průvodcem. A helmou
Orgány regionální správy nakonec neměly jinou možnost než přiznat, že sesuvy půdy byly vyvolány pracemi na infrastruktuře, kanalizaci a vodovodu. A v roce 1963 musely nařídit plošnou evakuaci obyvatel.
Někdejší Crachesi, v té době asi osmnáct set lidí, byli přesídleni do Craco Peschiera, nedalekého města v údolí, kde pak ještě dlouhá léta museli žít v dost improvizovaných podmínkách stanového města a uvolněných barácích kasáren.
O tom, že evakuace je jen dočasné řešení a Craco bude kompletně rekonstruováno a staticky zajištěno proti erozi, se hovořilo dlouho. V roce 1972 nicméně vyprázdněné sídlo zasáhly přívalové deště, které zdevastovaly zbytek nikým neudržovaných domů tím, že z nich prakticky spláchly střechy. A když jih Itálie v listopadu 1980 zasáhlo nebývale silné zemětřesení o síle 7,2, sen o návratu se definitivně rozplynul. Z města zůstaly jen ruiny.
Poslední z dožívajících starousedlíků se stále cítí být k městu na skalnatém návrší, na jehož dohled nyní žijí, vnitřně připoutáni. Každý rok se sem během tradiční pouti k soše Panny Marie vracejí, ale mezi rozvaliny zdí už vstupují zřídka. V kalendáři je každý rok vymezeno jen šest dní, od května do října, kdy sem oficiálně mohou.
Kulisa minulosti
Vstup přímo do města je totiž přísně regulován a bez průvodce není povolen. Je to nebezpečné. Pokud byste se sami chtěli dovnitř někdy podívat, jednou z náležitostí bude pevná helma. Limitován je i počet platících návštěvníků na třicet pět denně. To proto, že padající cihly a sesuvy kamení tu jsou na denním pořádku. Město se doslova rozkládá před očima.
Na ovce se zákaz vstupu nevztahuje. Vypásáním napomáhají tomu, že Craco nezmizí v křovinách.
Melancholické připomínky ne až tak dávné minulosti nyní konzervuje pro budoucnost filmová produkce. Hmatatelný rozklad města totiž láká filmové štáby z celého světa, které zachycující obrazy devastace i opuštěného středověkého sídla. Ve snímku Umučení Krista tu spáchá sebevraždu Jidáš, a posloužilo i jako pozadí pro divokou honičku z bondovky Quantum of Solace.
Craco, které se ne vlastní vinou stalo vybydleným městem duchů, bylo v roce 2010 zařazeno na seznam Světového památkového fondu. Za staletí své existence přežilo morové rány, nájezdy banditů, revoluce a války. Ale vstup do moderní doby toto středověké městečko neustálo.
