Život tohoto autora desítek ceněných her i románů, které vycházejí v mnoha světových jazycích, je příběhem bývalého nadšeného komunistického básníka a později i reformního komunisty, který nakonec skončil jako chartista a exulant proti vlastní vůli. V zahraničí prožil, jak sám říká, lepší polovinu svého života.
Autor přibližně 60 divadelních her, 20 scénářů a 15 próz, jenž po roce 1989 žije střídavě v Praze a Vídni, debutoval verši v novinách v roce 1945 a stále tvoří. V roce 2016 například vydal poprvé česky knihu Jolana a kouzelník, která vznikala v 70. letech a poprvé vyšla v roce 1980 v německém překladu. V roce 2018 pokřtil knihu To byl můj život??, která obsahuje oba díly vzpomínek na léta 1928 až 1979 a 1979 až 1992, dále text Předběžná bilance z roku 2011 a autorův dovětek z roku 2018 Post scriptum.
O rok později představil knihu Ten žena a ta muž, která popisuje příběh páru s vyměněnými tradičními charaktery a loni novou knihu Letorosty samomluv, kterou označil za svoji poslední.
„Je to spíše smutné než veselé čtení, protože těch mých 94 let bylo spíše smutných,“ řekl tehdy autor. Letos již Kohout vydal 12 povídek v příloze Relax Lidových novin, poskytuje rozhovory a komentáře. V roce 2019 se například obrátil otevřeným dopisem na tehdejšího prezidenta Miloše Zemana, v němž mu vyčítá jeho nejbližší spolupracovníky na Hradě, válku s názorovými odpůrci a štěpení české společnosti.
Angažoval se od mládí
Kohout se narodil v Praze v úřednické rodině. Politicky angažovaný začal být již od poloviny 40. let, nejprve především v rámci svazu mládeže. V roce 1946 vstoupil i do komunistické strany. Po nedokončeném studiu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy začínal jako elév redakce pro děti a mládež v Československém rozhlase a poté působil rok jako kulturní přidělenec v Moskvě. V letech 1951-1952 byl šéfredaktorem týdeníku Dikobraz a na vojenskou službu navázala dvouletá činnost v redakci časopisu Československý voják.
Po dalším roce v televizi se stal v roce 1956 samostatným umělcem. Debutoval na počátku 50. let milostnými a politickými verši (Verše a písně, Čas lásky a boje), které jsou plné komunistické propagandy a oslavných ód, například na sovětského diktátora Josifa Stalina. Jeho básně, společně s filmem Zítra se bude tančit všude, ke kterému napsal scénář, patří podle kritiků ke „zlatému fondu“ české stalinistické literatury.
K této hojně kritizované kapitole svého života se vyjadřoval již mnohokrát. „Člověk, kterému dojde jeho omyl, v něm může setrvat, anebo se pokusit o nápravu. V druhém přístupu vidím logiku života části své generace s podobným životopisem, jako je můj“, řekl například. Svou roli podle něj sehrály i historické okolnosti: „Emocí nabití puberťáci jako já, co po sedmi letech vylezli z krvavého tunelu války do míru, který voněl šeříkem a naftou sovětských tanků, letěli houfně k jejich vojevůdci Stalinovi jako mouchy ke světlu.“
RECENZE: Letorosty samomluv. Možná jedno z nejlepších děl Pavla Kohouta |
První stopy jeho rozčarování z režimu se objevily již v hrách z poloviny 50. let (například Zářijové noci). Na počátku 60. let upoutaly pozornost jeho adaptace literárních děl (Cesta kolem světa za 80 dní, Válka s Mloky nebo Josef Švejk aneb Tak nám zabili Ferdinanda a jiné citáty z Osudů dobrého vojáka Švejka), které společně s jeho hrami (například August August, august) byly uvedeny na scénách řady zemí světa. Jeho tvorba se na konci 60. let podle kritiků přiblížila absurdnímu dramatu a tehdy se také začal výrazněji věnovat próze. V polovině 60. let pracoval jako dramaturg Divadla na Vinohradech, pak odešel na volnou nohu.
Od konce 60. let byl jedním z představitelů nonkonformního proudu v české literatuře a v roce 1968 se stal čelným protagonistou „pražského jara“. V letech 1968-1969 byl stranickým předsedou v pražské pobočce Svazu československých spisovatelů. Strana byla tehdy pro něj „jediná reálná platforma pro nekrvavé změny k lepšímu“.
V roce 1969 byl z KSČ vyloučen a od počátku 70. let začal být perzekvován a patřil k hlavním iniciátorům a signatářům Charty 77. Poté, co mu byl v roce 1979 znemožněn návrat z ročního povoleného pobytu ve Vídni, kde spolupracoval s divadlem Burgtheater, se usadil v Rakousku. V roce 1980 mu bylo uděleno občanství rakouské, v roce 1990 vráceno původní.
Zleva kritik a publicista A. J. Liehm, Arnošt Lustig, Milan Kundera, Josef Škvorecký a Pavel Kohout
Jeho autobiografie o roku 1968 Z deníku kontrarevolucionáře tak v Česku vyjít nesměla a v zahraničí vyšly i jeho další knihy, většinou s politickým podtextem, jako například Katyně, Kde je zakopán pes nebo Hodina tance a lásky. Skvělý vypravěč Kohout je také autorem dramatu Ubohý vrah - první české hry uvedené na newyorské Broadwayi.
Na pultech českých obchodů a na prknech českých divadel se jeho díla opět objevila až po roce 1989. I v polistopadové tvorbě opět prokázal schopnost vystihnout „téma dne“, například odhalování spolupracovníků StB v knize Sněžím. Podle jeho románu Konec velkých prázdnin byl natočen úspěšný stejnojmenný televizní seriál a zfilmována byla i jeho další díla.
Je držitelem řady cen, převážně rakouských a německých. Především za organizaci Pražského divadelního festivalu německého jazyka, na němž se podílí, převzal například v roce 2002 německý Velký kříž za zásluhy s hvězdou a stuhou. U příležitosti svých 85. narozenin obdržel Čestnou plaketu předsedy vlády za celoživotní dílo a přínos pro českou literaturu, kterou mu udělil tehdejší premiér v demisi Jiří Rusnok. Někdy je označován za nejhranějšího českého dramatika v Česku i v zahraničí.
Kohout se třikrát oženil. V roce 1950 si vzal herečku Alenu Vránovou, ale manželství se rozpadlo. Vzápětí se oženil podruhé - s asistentkou režie Annou Cornovou. Z tohoto manželství pochází spisovatelka Tereza Boučková. Jeho třetí manželkou i věrnou spolupracovnicí je od roku 1970 spisovatelka Jelena Mašínová. Celkem má tři děti.
