Ještě v éře osmdesátkové totality jsme ve škole probírali osobnost Julia Fučíka. Naše češtinářka mi tehdy zadala domácí úkol, abych připravil o tomto významném představiteli meziválečné komunistické novinařiny krátký referát. V dětské naivitě jsem k tomu přistoupil s řemeslnou důkladností a připravil si stručný životopis s ukázkami z jeho slavné „Reportáže psané na oprátce“.
Osobní vzpomínka
V závěru jsem chtěl být v duchu tehdejší doby oslavně poetický. Někde jsem doma vyštrachal Kunderův „Poslední máj“, tedy poému na Fučíka z padesátých let, a zarecitoval z něj pár veršů. Vlastně jsem si tehdy zděšeného výrazu naší češtinářky nevšiml. Až po třídních schůzkách, kde to mému otci učitelka veřejně vyčetla, mi bylo doma důrazně vysvětleno, že na Milana Kunderu, zakázaného autora „na indexu“, mám rychle zapomenout.
Kundera je zrcadlem 20. století. Stejně jako tato pohnutá doba, je i jeho osud plný zvratů, složitých životních osudů, důležitých křižovatek, šťastných i tragických rozhodnutí, literárního rozpuku i tvůrčích krizí.
Osobně mi je líto, že ho mí francouzští přátelé považují spíše za svého „pařížského“ než za českého spisovatele. Podle mě jen málokdo dokázal zachytit atmosféru pohnuté poválečné doby lépe než on. Mám ho raději než Hrabala nebo Škvoreckého. A to i s vědomím, jak hluboké rozpory se v jeho díle i životě skrývají.
Zemřel Milan Kundera, český spisovatel světového významu. Bylo mu 94 let |
Kundera byl komunista. Proč to neříct rovnou. S krátkou přestávkou v nepřehledných padesátých letech byl až do roku 1970 členem KSČ, prominentním spisovatelem, jehož díla byla součástí oficiální tvorby. Ačkoliv on sám o své stalinistické éře stydlivě mlčel, stala se navždy jeho součástí.
Po svém se s ní vypořádal v románu „Žert“, ale dodnes je krajně sporná jeho účast v „práskačské aféře“, kdy měl v roce 1950, ještě jako student, nahlásit údajného západního agenta Miroslava Dvořáčka, který pak strávil 13 let ve vězení.
Budovatelská padesátá léta
Bez ohledu na tuto stále ještě nedořešenou „nejasnost“ v jeho životě lze Kunderu označit jako velkého literáta. Málokterý český autor si získal tolik čtenářů po celém světě. Srovnatelný je snad pouze Hašek, možná Čapek s Havlem.
Začínal jako básník socialistického realismu. Oslavoval Fučíka, o němž sepsal vychvalovanou poému „Poslední máj“. Podobného „oficiálního“ ražení byla i jeho sbírka „Člověk zahrada širá“. Už tehdy však musel tušit, že verše pro něj nepředstavují budoucnost. Nepsal s nezvalovskou lehkostí, byl mnohem analytičtější, lépe se vyjadřoval v próze.
Bartoška čte Kunderu: Nesnesitelná lehkost bytí v audioknize s 50% slevou |
V uměleckém prostředí, zvláště po slavném Chruščovově projevu z roku 1956, v němž vůdce sovětských komunistů na 20. sjezdu bolševické strany v Moskvě odhalil kult Stalinovy osobnosti, navíc přičichl k reformnímu společenskému proudu.
Přesedlal nejprve na drama, později se stal povídkářem a nakonec i bravurním romanopiscem. Psal jasně, srozumitelně a hlavně kriticky, přesně tak, jak progresivní šedesátá léta žádala. Trefil se do vkusu československých čtenářů a stal se slavným.
Bylo jen logické, že to za kritický pohled na poválečnou minulost po okupaci v srpnu 1968 kariérně odnese. Sice nepatřil k těm nemnoha statečným, kteří se stali součástí ilegální opozice a netransformoval se do pozice statečného disidenta, ale bylo více než očividné, že se dostane „na index“.
Klíčové rozhodnutí
Bylo jasné, že autor, který má „co říct“, ale nemůže své pocity zprostředkovat čtenářům, musí učinit klíčové životní rozhodnutí. Měl zůstat v Československu, být šikanovaný, odposlouchávaný tajnými službami, případně se přizpůsobit novým „mocipánům“? Nebo měl raději odejít a začít s čistým štítem jinde?
Posvátná stvůra literatury oslovila generace. Česko i svět se loučí s Kunderou |
Kundera emigroval a jednou provždy se rozloučil se svým starým domovem. Nespokojený, zhrzený, odhodlaný ukázat staré vlasti, že se prosadí i jinde. A to se mu povedlo. Stal se světovým spisovatelem, začal psát francouzsky a proslavil se. Kniha smíchu a zapomnění, Nesnesitelná lehkost bytí, Nesmrtelnost, Pomalost, Totožnost… Je jedno, který z románů je lepší.
„Život je jinde“ je podle Guardianu jedním ze stovky nejvýznamnějších děl všech dob. A „Nesnesitelná lehkost bytí“ mu zase svou neotřelostí získala přízeň západních čtenářů, dodnes byla přeložena do více než čtyřiceti jazyků a byl podle ní natočen i divácky úspěšný film.
Imagologie a Nesmrtelnost
Osobně mám možná raději „Nesmrtelnost“, která je podle mě mistrovskou kombinací románu a filozofických úvah a kde se z Kundery – romanopisce stal také Kundera – vizionář. Do knihy totiž vklínil esej o „imagologii“. Ta podle mě geniálně charakterizovala vyprázdněnost západní politiky, které přestalo jít o „ideje“ a uchýlila se k pouhému paběrkování průzkumů veřejného mínění.
Kundera přímo píše: „Ideologie byly jako obrovská kola v zákulisí, která se točila a uváděla do pohybu války, revoluce, reformy. Imagologická kola se otáčejí a na historii to nemá žádný vliv. Ideologie válčily jedna s druhou a každá z nich byla s to naplnit svým myšlením celou epochu. Imagologie organizuje sama mírumilovné střídání svých systémů ve svižném rytmu sezón... Ideologie patřily historii, kdežto vláda imagologie začíná tam, kde historie končí.“
Kundera prý nikdy na svou vlast nezapomněl. V emigraci nadále sledoval dění na české politické scéně. Ale nevyjadřoval se k ní, neměl to zapotřebí, nestálo mu to za to. Nebyl to nezájem, snad jen rezignace. Kdo doufal, že se po roce 1989 vrátí do Prahy a naváže na své slavné kořeny před sovětskou invazí, šeredně se mýlil.
Lhostejnost? Zhrzenost?
Svá nová díla vydával už jen francouzsky a s českými překlady dlouho vyčkával. Dokonce je ani sám netvořil, pouze na ně dohlížel. Byl unavený? Nebo pouze lhostejný ke starému domovu, kde navíc po revoluci neustávaly dohady o jeho sporných osudech v padesátých letech?
Asi těžko lze z díla Milana Kundery vybrat pasáž, která se stala globálně nesmrtelnou. Každý si v jeho textech najde to své. Osobně mě nejvíce zasáhla ta z knihy, která má „Nesmrtelnost“ přímo v názvu.
V části o smrti Agnesina otce Kundera píše: „A poznávala již hlas blížící se otcovy smrti: bylo to ticho mlčících ptáků ve vrcholcích stromů. Po jeho smrti se opravdu rozhostilo ticho a to ticho bylo v její duši a bylo krásné; řeknu to ještě jednou: bylo to ticho mlčících ptáků ve vrcholcích stromů.“
Četl jsem před téměř dvaceti lety „Nesmrtelnost“ asi potřetí a pár dní před tím mi zemřel táta. A já se tehdy cítil jako Agnes. Slyšel jsem to krásné, i když trýznivě nesnesitelné ticho ptáků ve vrcholcích stromů.
Kdo chce, slyší ticho i dnes: po smrti spisovatele, kterého můžete milovat i nenávidět, ale který vás rozhodně nikdy nenechá lhostejnými.
