Mrzí mě že se ke své komunistické minulosti, ani ve stáří, nepostavil otevřeně jako třeba Gunter Grass ke svému členství v SS. Vypadalo to jako když se před svou minulostí ve Francii skrývá. Jinak vynikající spisovatel kterého rád čtu.

V mistrovstvi cestiny a napeti pribehu budu vzdycky preferovat Josefa Skvoreckeho.

Nemluvě už vůbec o vtipu. To se ani nedá srovnávat, protože Kundera nenapsal nic vtipného.

Zhrzeně a ukřivděně chtěl být u nás zapomenut a stalo se.

To nemyslíte vážně. Kundera tu je stále jeden z nejčtenějších autorů a nejvydávanějších autorů.

Část té lhostejnost a zhrzenosti byla součást Kundera geniálního PR: neposkytoval žádné rozhovory a všem říkat: “všechno, co chci říct, říkám ve svých románech, přečtěte si je (a hlavně si je kupte)”. To mu dodávalo jak tajemnou auru, tak čtenáře, kteří by ho jinak nečetli a vystačili by si s novinovým článkem. Docela se divím, že tuto strategii nepoužívá více autorů.

Proč ho vlastně nemám rád? Není to nic osobního, jen taková směs pocitů z jeho díla i života, z mediálních vyjádření a zpráv o něm. Nevím jestli byl lepší nebo horší člověk než třeba Hrabal, Čapek nebo Hašek, které jsme rád měl.

Milan Kundera a Pavel Kohout, dva spisovatelé, současníci, komunisté, v padesátých létech nadšení svazáci; intelektuálové a šlechtici ducha. Po roce 1968 oba na indexu, oba žili v západní cizině. Rozdíl? Pavel Kohout disidenty milován, Milan Kundera disidenty zatracován. Od roku 1964 do roku 1967 byl Milan Kundera zařazen do výuky současné české literatury na středních školách a bylo to skvělé, o Pavlovi Kohoutovi se neučilo. Možná je to chyba, mnozí si je patrně pletou dodnes.

Přiznám se, že nějak nerozumím té neustále sladkobolné národovolecké imlifikaci spojení Kundery s českou kulturou a literaturou. Kundera je minimálně od Směšných lásek autor, který vyrůstá z francouzské literatury nějakého konkrétního období, a to doslova. Jeho úvahy o románu nemají nic společného s českou literaturou, to byla věc franzcouzská, italská a německá a na počátku 20. století i ruská. Má v sobě především cosi silně moravského, brněnského, ale nikoliv českého. Mimochodem, není mi známo české dílo, s výjimkou Havla ještě pár jmen, které by se pohybovalo na úrovni univerzálního lidství , představeného ve všedním životě např. zcela filosofy. Kundera je silně spojen se s generacemi 60. let, které podobně těm z let 30., hledaly ve Francii duchovní východiska. Ovšem to vše smazala společnost normliazce, tedy ti, kdo v této zemi mají stále převahu. Kolik talentů bylo zničeno!

Majitele Klíčů, Ptákovinu, Žert, Směšné lásky a Život je jinde napsal v Brně a Praze. Nakolik čerpal z francouzské, italské německé aj. kultury těžko říct.

Ale přijde mi vtipné zde vypisovat takové bláboly, že nemá s českou literaturou nic společného /jen s těmi evropany a moravany/.

Na to, že až do 45 let žil v Československu (a od VŠ spíš na kolejích a v garsonce v Praze než v Brně) a setkával se všemi těmi čechy z fochu a dokonce i "funkcionařil" ve svazu spisovatelů je takové tvrzení jak to říct, pozérské? A i v té Francie psal z věcí, které načerpal v předchozím životě v rodné hroudě, nezačínal od nuly.

Jestli hledáte mimo Kunderu velkého "českého spisovatele s filozofujícím mudrováním na úrovni univerzálního, všedního lidství", zkuste třeba Karla Čapka...

Milan Kundera, nejslavnější žijící spisovatel český, je teď na věcnosti. RIP, Mistře hlubokých úvah o lehkosti bytí. Musím si vás dočíst ...

(Skvělý komentář, pane autore.)