První a základní poučka pro výuku předškolních dětí zní – zapomeňte na přídavná kolečka. Rovnováhu se dnes děti učí držet jinak. Kultivuje se dřív, na odrážedlech.
Ovšem pozor, žádná neřiditelná zvířátka, motorky se širokými koly, které samy stojí, nebo vícestopé plastové hračky. Musí to být jednostopá a řiditelná odrážedla, většinou bývají z plastu, dřeva nebo kovu. Děti se na nich nebojí. Jsou blízko země, dosáhnou na ni nohama, rychle zastaví nebo změní směr, zkrátka mají nad situací plnou kontrolu. Jejich schopnost ovládat tyto jednoduché „stroje“ často bere dech a získaná dovednost se snadno přenáší na kolo skutečné.
Šlápnu do pedálů
Při přestupu na šlapací kolo je nové už právě jen ono šlapání. Někdy to jde až neuvěřitelně rychle – dítě nasedne a jede. Jinému se do toho moc nechce. Každé dítě má svou rychlost přijímání změn.
 |
Při výběru kola je dobré sáhnout po takovém, které nemá protišlapací brzdu, takzvané torpédo. Je pravda, že kolo s torpédem se snáz zabrzdí, vytváří to však návyky, které jdou později proti logice jízdy na kole. Lepší je kolo s volnoběhem a snadno ovladatelnými a plně funkčními brzdami.
Ať už dítě šlape na kole, nebo drandí na odrážedle, je nutné stanovit jasná pravidla – především, kde vždycky bezpodmínečně zastavit (třeba i za cenu pádu). Samozřejmě na hranici silnice, parkoviště a podobně. První tedy trénujeme zabrzdění – stačí čára na zemi a důsledně trvat na tom, že ji děcko nepřejede, že na ní zastaví.
Zkoušíme zabrzdění zadní brzdou a pro zábavu smyk, následuje přední brzda (chytáme, kdyby jezdec letěl přes řídítka) a pak dbáme na to, aby dítě vždy brzdilo oběma brzdami najednou. Je to nejefektivnější, nejbezpečnější a v podstatě jediný možný způsob. Smyky, které kluci tak rádi dělají, jsou důkazem toho, že brzdí nesprávně a v podstatě málo efektivně. Kdo dělá smyk, vlastně brzdit neumí.
Jedu, kudy chci
Pokud dítě zastaví, kde je třeba, trénujeme, aby také jelo, kudy je třeba. Používáme barevné terčíky, ale zrovna tak lze po zemi rozestavět batohy nebo cyklistické láhve. Uděláme si slalom, po čase změníme průjezd první brankou nebo branky „utáhneme“, změna nutí děti k větší pozornosti, a především pak pohledu do větší dálky, protože to je na kole zcela zásadní – nedívat se pod sebe, ale tam, kam jedu.
Ideální je, když slalom vede z kopce a děti se mohou soustředit na kombinaci řízení a brzdění. Snažíme se také, aby dítě slalom absolvovalo ve stoje v pedálech. Pokud to nejde úplně snadno, nejprve nacvičíme jízdu vestoje mimo slalom. Důsledně dbáme na to, aby pedály byly ve stejné výši.
Jako zpestření pro starší děti zaručeně funguje, když do motorického cvičení zapojíme co nejvíce mozek. Co třeba červené a oranžové terčíky objíždět zleva a modré a žluté zprava? To už je pořádná výzva. Pokud funguje jednoduché objíždění slalomových met, vyrobíme branky – dvě mety, mezi nimiž je nutné přesně projet. Ty už jsme schopni umisťovat i mimo zpevněnou cestu a děti navedeme i do lesa a přes kořeny. V zápalu boje s tím nemají problém, dobrovolně by se jim do volného terénu někdy nechtělo.
Kdo pojede z kola ven?
Nejrůznější hry jsou pro výuku cyklistických dovedností vůbec nejlepší. Ve skupině je třeba hodně zábavný kolotoč – jedeme blízko za sebou a obkroužíme kruh, ten postupně zmenšujeme a zrychlujeme. Nikdo nechce z kruhu ven. Vyspělejší děti hodně baví blokovačka – vymezíme hrací pole na zemi a blokujeme se. Kdo šlápne na zem, jede ven z hřiště a musí objet nějakou metu nebo okruh. Udržení rovnováhy v pomalé rychlosti je základem pro jízdu na kole a připomínka toho, že jet rychle je vlastně mnohem snazší, než jet pomalu, se hodí i při nácviku složitějších věcí.
Sami s dětmi nebo ve skupině můžeme trénovat i řízení jednou rukou. Nejprve cvičíme při jízdě za sebou, klepeme si na vlastní přilbu nebo na hýždě, vyťukáváme jednoduché rytmy. Při jízdě proti sobě si velice rychle dokážeme plácnout a později i podat drobný předmět.
Velkou motivací je, když na větev do výše hlavy zavěsíme malý předmět, my používáme maličkého plyšáka, říkáme mu Hnusák, a děti do něj musejí dlaní praštit. Dalším stupněm náročnosti je, když na větev zavěsíme plastový klakson a jezdec jej musí dokázat při jízdě zmáčknout a tak zatroubit.
Dovednostních her, které rozvíjejí jezdecké schopnosti, se dá vymyslet spousta. Překonávání překážek a plnění stále náročnějších úkolů je to, co děti baví ze všeho nejvíc a čím se také nejvíc naučí.
