Vize rozvoje českého animovaného filmu na příštích sedm let uvádí, že národní animace může do roku 2030 dosahovat obratu 500 milionů korun ročně, pětkrát více než dnes – ale potřebuje k tomu roční investice ve výši 250 milionů korun. Odkud je vezme?
Podle nového zákona o audiovizi, který by měl platit od příštího roku, se dají potřebné prostředky dohromady ze tří zdrojů. Jsou to budoucí Státní fond audiovize plus regionální fondy, dále tuzemské televize či platformy a konečně zahraniční koprodukce nebo předprodeje novinek.
Zní to slibně, zvláště když producenti připomínají, jak by naší animaci prospělo propojení s moderním herním průmyslem, ve kterém se protáčejí desítky miliard dolarů.
Rovněž není důvod nevěřit propočtům, podle kterých v současnosti vyrábíme asi hodinu animovaného seriálu a jeden celovečerní film ročně, ačkoli bychom prý dokázali vytvořit minimálně dvanáct hodin animovaných seriálů a 1,5 filmu rok co rok.
Neexistuje však smělý plán, aby v něm nebyl háček. Tady se rýsují háčky rovnou tři: jak se podpora rozdělí, kdo si navýšenou produkci objedná a kdy se dá ještě mluvit o českém filmu.
Háček číslo jedna: přidělování prostředků z veřejných zdrojů obstarávají zjednodušeně řečeno komise, u filmů ve stávající podobě Rada Státního fondu kinematografie.
A komise, co si budeme nalhávat, představují samy o sobě slušnou sbírku háčků, od vkusu tápajícího mezi uměním a diváckou vstřícností až po riziko střetu zájmů, jelikož na malém domácím hřišti se sotva najde natolik nezávislý odborník, aby se s žádným uchazečem o grant neznal.
Háček číslo dvě: i strůjci vize rozvoje českého animovaného filmu přiznávají, že potřebuje „stabilní zázemí animačních studií, což však bez pravidelné zásoby zakázek nedokážeme zajistit“. Jsme si tak jisti, že o naše služby bude dostatečný zájem?
Podle Evropské audiovizuální observatoře vznikne na Starém kontinentu za rok 220 seriálů s více než pěti tisíci epizodami, přičemž nejsilnější trhy jsou ve Francii, Německu či Velké Británii; globálně pak dominují Spojené státy a Japonsko. Vážně víme, jak do jejich nadvlády učinit potřebné trhliny?
Třetí háček souvisí s proměnlivým pojmem „národní“. V neděli začíná v Annecy největší a nejdůležitější festival animovaných děl na světě a Česko se tu opět blýskne. Snímek Kristiny Dufkové Život k sežrání, jehož dospívající hrdina má kapelu, velkou chuť k jídlu a první lásku, byl vybrán dokonce do hlavní soutěže, další práce nás zastupují v jiných sekcích.
Jenže „nás“ platí někdy spíše produkčně: mezi jejich tvůrci figurují dva Slováci, jedna Ukrajinka, jedna Polka a jedna Ruska. Bylo by tedy poctivé uznat, že novodobé úspěchy české animace spočívají leckdy v šanci, kterou poskytne nadaným umělcům odjinud, aniž by jim vnucovala úřední trikolóru.
Otázkou navíc zůstává, jestli právě mladé talenty budou ochotny přijmout uplatnění ve velkovýrobě seriálů, které tvoří až devadesát procent veškeré animované produkce.
Jedna epizoda značí náklady kolem půldruhého milionu korun, kdežto padesátimilionový rozpočet celovečerního snímku zbude vždycky jen pro hrstku šťastlivců.
