Ahoj, světe!
Já vím, že úzce sleduješ dění na Ukrajině.
V Polsku nás bezmezně podporuješ,
v Česku nám poskytuješ až mateřskou péči,
ve Francii vyjadřuješ svou pozici nerozhodnými gesty,
v Německu nejprve musíš všechno promyslet.
Nervozními výkřiky v Litvě,
skepsí v Maďarsku,
uvolněným bzučením v Itálii,
mlčením Izraele,
vzdálenými výkřiky USA a Kanady
a očima stovky dalších
se na nás díváš různě, častokrát ale pohled odvracíš.
Obzvlášť v momentech, kdy rodiče při raketových útocích skrývají své děti.
To se děje pořád a když se odvážíš na to utrpení podívat, přichází ohromení.
Díváte se jeden na jednoho a říkáte si: co je to za zemi, ta Ukrajina?
I když ji bombardují,
útočí na ni řízenými raketami,
ničí ji tanky,
stejně stojí.
Říkají jí „I’m very sorry and deeply concerned, but...“, na což odpovídá „zničila jsem další letoun“. Hrozí jí červeným tlačítkem jaderné zbraně, ale ona se směje a mlčky míchá partyzánské smoothie. Jako by jsi ani nedýchal, světe, tiše sleduješ dění a v panice skupuješ jód, zatímco Ukrajina se pořád drží.
Jak je to možné?
Do této doby to svět nevěděl, ale Ukrajina je země hrdinů. A abych byla upřímná, nevěděli jsme to ani my. Nevěděli jsme, že máme takovou sílu. Takovou moc a lásku. Vždy tady byla, jen ležela v ruinách ruského světa, pod peřím holubic míru a větvemi stromů lásky. Ležela a čekala, aby mohla vybuchnout. Nebojíme se. Strach je to, co dnes cítí všichni ostatní.
Cítíme vztek. Za každé zemřelé dítě, za každý zničený osud, za každé vypálené město. Za všechny zabité muže, bratry a za zničené sny. Je to právě vztek, který nám dodává sílu. Ukrajinský národ cítí poprvé a doopravdy chuť svobody. Ostře a silně. Zranitelnou, ale zároveň mocnou svobodu! A svoboda nám dodává sílu.
Ukrajinský národ cítí lásku. Ach, jak my cítíme lásku. Když okolo nemáte svou rodinu, ale jen cizí lidi, všichni jsou naráz příbuzní. Když miliony rukou současně vytyčují cestu k vítězství a každý je na svém místě. A tato láska nám dává sílu.
Proto se světe neboj, jsme ve střehu. A kdybyste se styděli zeptat, zodpovíme na nevyřčenou otázku sami: Ano, jednoho dne přijde mír v žluto-modrých barvách. A je jedno, jestli se bojíte, nebo ne.
Deník UkrajinkyProjekt portálu iDNES.cz, který dává prostor ženám prchajícím před válkou. Své příběhy popisují v pravidelných denících. Odrážejí jejich cestu za svobodou, hledání střechy nad hlavou i jejich každodenní život v Česku. |
Progresivní, svobodný svět zadržel dech a zajímal se: zvládne to Ukrajina, nebo ne?
Jsme pořád naživu. Nejen že jsme naživu, ale dokonce jsme nepřátelům, kteří jsou dvacetkrát větší než my, mnohokrát zavařili. Zatnuli jsme zuby a bojujeme. Taky se smějeme a se ztuhlými a zaťatými čelistmi od bolesti a únavy tancujeme.
Co jsi čekal světe, že Ukrajina padne na kolena, když jsme se dozvěděli o tragédiích v Buči, Chersonu, Mariupolu nebo v Kremenčuku? Že se vzdáme a všechno bude jako dřív?
Zuřili jsme, plakali a srdce nám pukalo vejpůl. Ale přesto jsme stále silnější a stejně jako Bůh nám pomáhá hněv.
Ty světě tolerantní, humánní, co zachraňuješ ježky na silnicích a kosatky v oceánech, se na nás znovu s lítostí díváš a myslíš si: kdy asi skončíte?
Ústy novinářky televizní stanice CNBC Hadley Gamble: „Má svět platit potravinovou krizí a růstem cen za to, že Ukrajina se nechce vzdát území?“
Jinými slovy: „Proč se už kruci nevzdáte a nezemřete, abychom se my najedli, napili a nepocítili žádný diskomfort?“
Bohužel nemáme na výběr, buď bojujeme, nebo neexistujeme. V Ukrajině není konflikt, jak někdo tvrdí, ale vypukla válka. Prosím vás, nebojte se. Pokud nám dáte dostatek zbraní, ochráníme vás.
Oksana Černij Je mi padesát let a pocházím z Volyňské oblasti. Vystudovala jsem pedagogiku a farmacii, s manželem jsme na Ukrajině měli firmu, která se zabývala včelařstvím. Před dvěma lety jsem se díky dokumentárnímu filmu Odstíny Ukrajiny spojila s mou rodinou v Česku, jsou to volyňští Češi. Po začátku války jsem u nich na pár dní našla útočiště i se svou maminkou, synem, dcerou a dvěma vnuky. Do Česka jsme přijeli 4. března. První díl jejího deníku: Tři dny a dvě noci jsem nespala kvůli popojíždění k hranici Druhý díl jejího deníku: Stýská se mi, ale učím se česky, abych si našla práci Třetí díl jejího deníku: Už nebydlíme v hotelu, nabídka práce snů bohužel nevyšla Čtvrtý díl jejího deníku: Dětem je nejlíp, už pochytávají česká slovíčka Pátý díl jejího deníku: Velikonoce mají duchovní význam, zdravíme se při nich jinak Šestý díl jejího deníku: Mám radost, že se lidé z východu ve velkém učí ukrajinsky Sedmý díl jejího deníku: Pro Čechy je Ukrajina druhořadý stát, nikdy tam však nebyli Osmý díl jejího deníku: Práci jsem nevzala, protože farmář měl jiné představy Devátý díl jejího deníku: Tady se řeší ceny energií, na Ukrajině, kolik lidí zemřelo Desátý díl jejího deníku: Kdysi jsem měla obyčejné sny, teď si přeji jen jednu věc Jedenáctý díl jejího deníku: Když si večer lehnu do postele, přichází na mě smutek Dvanáctý díl jejího deníku: Mámina sestřenice v Rusku říká, že jsme všichni fašisti Třináctý díl jejího deníku: Včelařství sice nevyšlo, ale budu pracovat jako učitelka |
