Obecně se vžila představa, že karlovarský filmový festival zosobňují ohňostroje, večírky, róby a limuzíny, zkrátka výsadní sjezd bohatých, mocných, vlivných, slavných, vysmátých a nažehlených příslušníků společenské smetánky.
Ale ty pravé filmové Vary, které chválabohu přežily i vynucenou covidovou pauzu, se nacházejí úplně jinde. V sedm hodin ráno jako by člověk procházel bezdomoveckou zónou, úzkou uličkou mezi nekonečnými řadami spacáků a dek, ze kterých se postupně vynořují zívající fanoušci s kartáčkem na zuby, termoskou kávy a vidinou vysněné vstupenky, kvůli níž strávili noc v prostydlé frontě.
Když se takovým táborem s omluvami klopýtavě proplétáte, maně zpytujete vlastní svědomí, jestli vůbec existuje na světě film, kvůli kterému byste byli ochotni podstoupit tolik nepohodlí.
 |
Současně sem v duchu posíláte pány umělce - Přivstaňte si jednou, běžte se na bivakující nadšence podívat a hlavně na ně myslete, až začnete chystat příští projekt. Protože po oběti, kterou kvůli filmům přinášejí, by pak neměli v sále trpět na další sebestředné tvůrčí exhibici.
Naštěstí ani letos nemělo divácké utrpení přesilu, festival si vychoval publikum jednak ohromně tolerantní vůči úletům všeho druhu, jednak poučené včetně povědomí o zahraničních novinkách, ovšem také o to vnímavější ke skutečným uměleckým kvalitám, které nacházelo leckdy spíše v klasice.
Takže na jedné straně rapová komunita oslavovala hudební dokument PSH Nekonečný příběh, ale současně se vestoje tleskalo černobílému trezorovému skvostu Obrazy starého světa, který slovenský doyen Dušan Hanák natočil před padesáti lety, a známá herečka se svěřila, že ze čtyř snímků své denní dávky si nejvíce vychutnala Lynchovu kultovní Zběsilost v srdci, natočenou v roce 1990.
OBRAZEM: Dojatý Rush, šťastný Polívka. Projděte si zásadní momenty festivalu |
Z novinek pak za dvě minuty zmizely lístky i na třetí projekci předpremiéry distribuční komedie Hodně štěstí, pane Veliký, v níž Emma Thompsonová coby zralá vdova zkouší poprvé v životě poznat orgasmus, kdežto z moderních postapokalyptických vizí jako Vesper nebo Ticho 6-9 se pokradmu odcházelo.
Koneckonců obě spadaly do soutěžní kategorie, kde se mezi formálními experimenty pouze zřídka objeví příběh v dobrém slova smyslu normální, jaký tentokrát zastupovala nenuceně jímavá izraelská Amerika nebo polské odhalovaní rodinných tajemství Fucking Bornholm.
Zvláštní kapitolu pak tvořil „případ Ukrajina“, spor o ruský film Kapitán Volkonogov uprchl. V symbolické rovině mohlo jeho zařazení do festivalového programu ukrajinským hostům vadit, avšak věcně vzato je to film solidní, loňský, natočený v koprodukci s Francií a Estonskem a vedle ruského ministerstva kultury podpořený evropským fondem Eurimages. Především však stojí jasně proti agresivní kremelské mašinérii, kterou v éře stalinismu znázorňuje s velice brutálními detaily mučení a čistek.
Politická témata jako by letos vůbec lehce utlumila někdejší uvolněnou hravost festivalu. Nad dánským dokumentem o slovenské kauze Kuciak: Vražda novináře se rozvinula debata, zda je etické vystavovat festivalové prezentaci i rodiče zavražděných, podobně dokument Můj otec, kníže, v němž Lila Schwarzenbergová zpovídá svého tatínka Karla Schwarzenberga, vyvolal otázky, jestli je třeba rodinnou terapii propagovat přítomností někdejšího kancléře na vozíku.
VIDEO: I kdyby bylo nejhůř, pořád nám zůstanou filmy, věří Jiří Bartoška |
A zatímco producenti dílem vyjednávali s ministry kultury a financí, dílem předváděli příští projekty, o úrovni národní tvorby se silně pochybovalo. Martin Chalupský ze společnosti innogy slíbil českému filmu nadále podporu i přesto, že „trpí nadvýrobou“, a herečka Veronika Žilková s úsměvným odkazem na dávné úsloví „chudý jako herec“ prohlásila, že na své projekty by si měl každý shánět peníze sám.
Ještěže české rozpaky tvoří jen zlomek filmového svátku, který letos nebyl ani přeplněný, ani hysterický kvůli hostům typu Johnnyho Deppa. Hotel Thermal se proti loňsku stal obyvatelným a Geoffrey Rush i Benicio Del Toro zosobňovali příjemnou kategorii hvězd, na něž bulvár nepořádá štvanice, zato diváci je ctí. Přinejmenším Rushovo dojemné rozdávání vzdušných polibků vejde do letopisů festivalu.
Vlastně by to byl báječný ročník, kdyby ho občas nekazily filmy. A pochyby, proč si lidé musí sdělovat „Tak jak se máš?“ právě ve Varech, mizí v neplánovaných okamžicích, kdy Jiří Strach vytáhne před srocené davy Ondřeje Vetchého, oba se pak do úmoru podepisují a z plátna za nimi praví večerníček ústy Jiřiny Bohdalové „Tady se děje něco prapodivného.“
Mimochodem právě půlnoční večerníčky představují ve Varech místo, kde se i největší flamendři stávají na chvíli zase okouzlenými dětmi. A o to vlastně jde.
