U Lucie na zahradě jsme natáčeli podzemní vermikompostér, který můžete na zahradě nechat po celý rok, protože je shodou okolností také ponořený do země. A který vám kuchyňské zbytky přemění na kompost plný živin. Což také souvisí s hospodařením s vodou, protože kvalitní kompost lépe udrží vodu v půdě. Podobně jako hliněná olla.
Za nenápadnou hliněnou nádobou, která nejen v horkých letních dnech umí zařídit docela zázraky, stojí Šárka Bočková a Karel Dufek. Za ním jako za keramikem zašla Šárka poté, co se před pár lety o hliněné zavlažovací nádobě dozvěděla na mezinárodně uznávaném kurzu permakulturního designu (PDC) u Denisy Tomáškové, když probírali téma hospodaření s vodou na pozemku.
„V 70. letech totiž tuto technologii hliněných hrnců ´znovuobjevil´ australský biolog a ekolog Bill Mollison, považovaný za otce permakultury. A zavlažování pomocí hliněných nádob označil za ´nejlepší zavlažovací systém na světě´. Právě díky němu se povědomí o této geniálně jednoduché metodě zavlažování začalo šířit i do Evropy,“ vysvětluje Šárka. A dodává, že název ´olla´ pochází ze španělštiny a jeho původní význam je opravdu ´hrnec´.
Chceme-li udržet vodu v půdě, kompostujme. Každý ohryzek se počítá |
Metoda pokus omyl, a ono to fakt funguje
„Když chcete do hloubky porozumět zahradničení, které opravdu souzní s přírodou a jejími zákony, tak vám podobné informace, jako pro mě bylo seznámení se s ollou, nedají spát. Úplně na počátku hlavně proto, že jsem tomu prostě nevěřila,“ vzpomíná Šárka na své první krůčky v ověřování, jestli olla skutečně může reálně fungovat.
Kde se vzala olla?Poprvé byla tato metoda zavlažování zmíněna v knize „Fan Shengzhi shu“ sepsané přibližně 200 let př. n. l. v období dynastie Chan, postupně se ovšem během dalších staletí rozšířila po celé Asii, Africe či Jižní a Střední Americe, prostě místech s nedostatkem vody. A dodnes patří zavlažování pomocí hliněných nádob k nejúčinnějším a nejjednodušším metodám. |
To byla ta chvíle, kdy keramik Karel vytočil pár prvních nádob a spolužáci z kurzu se stali jejich prvními pokusnými králíky. „Bylo mj. potřeba vyzkoušet, jak by ta nádoba měla být ideálně veliká, velkou neznámou byla i technologie výpalu. Zpočátku některé olly tekly moc, jiné zase málo, byly i okamžiky, kdy to vypadalo, že to nefunguje. Jenže to byl případ, kdy spolužačka ollu zakomponovala do německé kopy (záhonu složeného z nesourodého organického odpadu ze zahrady). V tomhle případě ale kapilární vzlínání fungovat ani nemohlo,“ vzpomíná dnes s úsměvem Šárka. Už má dostatečně ověřené, že díky kapilárnímu vzlínání, tlaku vodního sloupce a vlastnostem hlíny olla skutečně funguje.
Zavlažování vyzkoušené před dvěma tisíci lety
Jak to tedy celé prakticky pracuje? „Nádoba se celá, až po hrdlo, zakope do záhonu a naplní vodou. Tato voda vzlíná skrze stěny nádoby do okolní zeminy a tím ji zvlhčuje, a protože rostliny vysázené v okolí nádoby ji jako vodní zdroj cítí, vyvinou svůj kořenový systém směrem k ní tak, že dokonce nádobu svými kořeny celou obrostou. Potom již vlásečnicovými kořínky sají vodu přímo ze stěny nádoby,“ popisuje Šárka princip, který si můžete prohlédnout ve fotogalerii i ve videu. A díky kterému mají rostliny tolik vody, kolik potřebují.
Hliněná nádoba se až po hrdlo zabuduje do zeminy záhonu, kolem ní se vysadí rostliny (třeba čtyři silné sazenice rajčat jako v tomto případě) a naplní se vodou (klidně studenou) až po okraj.
Distribuce vody k rostlinám se tak zásadně optimalizuje: potřebné množství vody si rostliny odeberou samy, a tehdy, když ho potřebují. To eliminuje jak případné přemokření substrátu při jednorázové silné zálivce, tak zavadnutí rostlin při nedostatku vody. Navíc rostliny vybudují zdravější a silnější kořenový systém, což zajistí maximální násadu květů a plodů. Za vodou přitom ušetříte. Stejně jako svůj čas.
„Podle typu rostliny znamená olla 50 až 80% úsporu vody oproti klasické povrchové zálivce, což je doložitelné vědeckými studiemi ,“ vysvětluje spoluautorka české verze olly. Hliněná nádoba usazená pod povrchem zeminy totiž ušetří vodu, kterou při běžné povrchové zálivce ztrácíte povrchovým odparem či prostě odtokem.
Nádoby olla lze i propojit do modulu, a to jak na záhonu, tak v pěstebních nádobách, což zvyšuje komfort při doplňování vody do nádob. Prostě nemusíte obcházet každou ollu zvlášť.
Vodu do nádoby zapuštěné do země, ať už v běžném či vyvýšeném záhonu, ve skleníku nebo v pěstební nádobě, doplňujete podle potřeby. A ta je samozřejmě závislá mj. na počasí a srážkách. Každopádně je dalším bonusem úspora času, protože dolít čas od času vodu do nádob v zemi (jedna by měla stačit na 1,5 až 2 m2 pěstební plochy) není tak náročné jako klasické zalévání.
„Pro mě osobně je důležitý i přínos v podobě minimální uhlíkové stopy, kterou za sebou olla zanechává. Nezůstává za ní žádný vedlejší odpad, ani když doslouží a promění se v hliněné střepy. Ty lze prostě bez obav zakopat a vrátit tak do půdy,“ konstatuje Šárka Bočková.
