To bylo poprvé, kdy mi někdo nabídl, že mi zaparkuje auto. Tedy přesněji vyparkuje. Tento hotel v centru Innsbrucku má totiž jako parkoviště úzký, mírně svažitý pruh podél budovy, takže hosté štosují auta za sebe a klíče nechávají na recepci.
Když pak potřebuje vyjet někdo z prostředka, přijde profesionální vyparkovávač a vozy přeskládá. Takový džob mu fakt nezávidím. „Dělám to už tři roky a hrozně mě to baví,“ usmívá se muž ve středním věku. „Ale u aut jsem už přes dvacet let,“ dodává a sedá za volant, aby přeparkoval luxusní BMW.
 |
Naše rio tedy necháváme hrát škatulata a po mostě nad rychle běžícími modrozelenými vlnami Innu míříme do Starého města. Do Innsbrucku jsme dorazili předchozí večer z prosluněného Salcburku a tady nás přivítaly déšť a mraky, které se nechtějí hnout, aby aspoň na chvíli odkryly vrcholy nad údolím. „Hele, já tam byla několikrát a vlastně jsem ty hory nikdy neviděla,“ povzbudila mě před odjezdem kamarádka. Tak třeba budeme mít takhle v září větší kliku.
Kolem symbolu města Goldenes Dachl – arkýřového okna se střechou pokrytou 2 657 pozlacenými měděnými šindeli postaveného kolem roku 1500 – procházíme k radniční věži, z níž je krásný výhled na alpské středisko, které dvakrát hostilo zimní olympijské hry.
Kolem malebných hospůdek a prodejen s turistickými trofejemi pokračujeme k Dvornímu kostelu ze 16. století obklopenému františkánským klášterem. Zvenku nenápadná stavba stojí za prohlídku přinejmenším ze tří důvodů: kvůli okázalé, i když prázdné hrobce císaře Maxmiliána I., 28 bronzovým, do detailů vyvedeným sochám, které stojí okolo ní a připomínají různé historické osobnosti, a Stříbrné kapli v patře.
Staré město
Zámek Ambras
Mraky nad hlavou tyrolské metropole se rozpouštějí jen velmi pomalu, a tak jedeme autobusem kousek za město na zámek Ambras. V kopci tu na místě původního středověkého hradu stojí krásné renesanční sídlo. Po covidové pauze jsme značně kulturychtiví, takže poctivě procházíme celou galerii portrétů Habsburků všech generací.
Získejte slevu na ubytování i procedury ve Spa Resortu |
Hlubší vzpomínku v nás však zanechává překrásný Španělský sál a hlavně sbírka umění a kuriozit – třeba obraz uherského šlechtice s hlavou proraženou dřevcem, který údajně žil ještě rok po zranění, se nám skutečně vrývá do paměti.
Na návštěvě u Marušky
Tak nic. I druhý den ráno se honí mraky, i když spíš než kefír je to odstředěné mléko, tudíž naděje na pěkný den stále žije. A protože Innsbruck, stejně jako Vídeň, má svůj Hofburg, jdeme na návštěvu. Barokní šlechtická rezidence je menší než vídeňská, ale stejně má dost pokojů na uklízení... Ve všední den dopoledne máme honosné císařské komnaty sami pro sebe, takže nejširší rodinu Marie Terezie poznáváme velmi důkladně.
Kousek od císařského paláce se tyčí barokní katedrála svatého Jakuba z první půle 18. století. Z bohatě dekorovaného interiéru zaujmou stropní fresky, mramorové sloupy a zlatá výzdoba. A samozřejmě slavný obraz Panny Marie Pomocné od Lucase Cranacha staršího na hlavním oltáři.
Mutterer Alm
Iglu bar pod Nockspitze
Necháváme si vyparkovat auto a odpoledne vyrážíme do malebné vesničky Mutters, odkud vede lanovka na Mutterer Alm. Mně úplně stačí vyjít o kousek výš na vyhlídku k panoramatickému jezírku, kde na dřevěném lehátku pozoruji, jak mraky rozvážně, ale přece opouštějí údolí, Innsbruck mám jako na dlani.
Manžel se chystá „o patro“ výš ke konečné všech místních lanovek, kde cedule láká na Iglu Bar, ale ten je zavřený. Ani odtud není přes ostatní skalnaté vrcholy vidět ten nejvyšší – Nockspitze (2 404 m n. m.). Odkryje se nám až cestou zpátky do vesnice. Jdeme lesem po široké cestě a za trpělivost dostáváme výhled nejen na Nockspitze, ale i na všechny dvoutisícovky nad Innsbruckem. Zítra! Zítra bude ten den, říkáme si pak u guláše na zahrádce ve Starém městě.
Klenot Alp ve vysokém rozlišení
Máme pravdu, budíme se do jasného rána. Jedem nahoru na Nordkette! Ale předtím ještě musíme pozdravit zvířata v místní Alpenzoo. Jasně, s tygrem ani slonem se tu nepotkáme, ale jinak je tu nespočet zástupců evropské fauny, hlavně různých druhů ptáků, hadů a ryb. Z těch velkých pak evropský bizon, vlci, rysi, kozorožci, losi, kamzíci... Ne všichni jsou v náladě: divoká kočka jen nakoukne, medvěd a bobři se neukážou vůbec.
Top of Innsbruck
Ale dost procházek po městě, jsme v Alpách, ne? V autě na parkovišti měníme tenisky za pohorky a v Hungerburgu kupujeme jízdenky na lanovku na „Top of Innsbruck“. Cesta nahoru je zážitek, zejména druhá, kratší část na vrchol Hafelekar (2 334 m). Oblékáme vše, co máme s sebou, a cvakáme fotoaparátem, protože slunce krásně osvětluje dvoutisícové vrcholy směrem na sever, kde se rozkládá pohoří Karwendel. Aspoň že tak, protože Innsbruck a celá jižní strana je – hádejte co – zas v mracích.
Pokračujeme geologickou naučnou stezkou dál po úzké pěšině a očima tlačíme oblaka pryč. Daří se to, a tak po tříhodinové procházce máme výhled jasný jako v ultra HD televizi. Je to paráda! Třistašedesátistupňové panorama se nikdy neokouká, ale poslední lanovka dne volá a my musíme dolů. Do rodinné hospůdky hned u výstupu z dráhy na nelidské množství domácího jídla.
Olympijský sjezd za hodinku a něco
Poslední den se vydáváme na vrch Bergisel, kde je stadion se skokanským můstkem. Závodilo se tu už dávno před oběma místními olympiádami, dnes se tu skáče jeden ze závodů Turné čtyř můstků. Současnou vizáž dala stavbě v roce 2003 britská architektka s iráckými kořeny Zaha Hadid. Z terasy nad restaurací je krásný výhled na město, okolní hory i na trénující sportovce.
Olympiabahn
Pohled na vrch Hoadl a další hory
Loučíme se s nesmělým městem na Innu a pokračujeme údolím kousek na západ do střediska Axamer Lizum, které vzniklo před olympijskými hrami v roce 1964 pro závody v alpském lyžování. Před další olympiádou roku 1976 je rozšířili a přibyla dráha Olympiabahn.
Historickou „mašinkou“ se šineme do příkrého kopce, v jednu chvíli míjíme druhou kabinu jedoucí dolů a vystupujeme u horské restaurace na vrcholu Hoadl (2 340 m).
Potulujeme se po hřebeni, užíváme si fantastické výhledy na vrcholy, z nichž jen málo má pod dva a půl tisíce metrů. Pak scházíme dolů olympijskou tratí, na níž se jezdil sjezd žen. Je sice značená jako modrá, ale dává svalům na nohou zabrat, na 3,5 kilometrech klesáme asi o 750 výškových metrů, samozřejmě ne tak rychle jako kdysi světová lyžařská elita. Za něco málo přes hodinku přicházíme kolem horské kaple zpět na parkoviště. A hurá domů, snad u Mnichova nebudou kolony.
Kolik jsme platiliPohonné hmoty Vstupné (1 dospělý) Jízdné (1 dospělý) Tip: V hotelu jsme zdarma dostali Innsbruck Welcome Card, s níž jsme měli bezplatnou veřejnou dopravu, lanovku na Mutterer Alm a Olympiabahn. K tomu jsme na kartu získávali drobné slevy několik eur na dalším vstupném, stačilo ji ukázat u pokladny. Pozn.: Ceny v září 2021 s využitím Innsbruck Welcome Card |
