Na rekordy dnes v Pelhřimově narazíte prakticky na každém kroku. Před informačním centrem na náměstí stojí obří rozcestník. Na fasádě jednoho z domů je pod lupou připevněná „nejmenší česká jezdecká socha“ (je to takové „zrníčko“). Možná tak Pelhřimovští chtěli pozvednout atraktivitu svého do té doby spíš nenápadného okresního města.
Město zná také spousta lidí díky hlášce z filmu Vesničko má středisková: „Jeď do Pelhřimova, prohlídni si tam krematorium, ať víš, do čeho jdeš.“ Pelhřimov přitom krematorium nemá, i když tam jednou recesisté zapalovali jeho papírový model.
 |
Zpět k rekordům: to „pozvednutí“ města se podařilo, protože Pelhřimov si dnes s rekordy spojí snad každý. Dokonce tu mají hned dvě muzea rekordů a ještě zahradu rekordů jako přídavek.
Stoupám postupně do pěti pater Dolní brány, jednoho z muzeí. Vidím nejtěžší české noviny (Večerní Praha z 6. prosince 1996, 128 stran, 380 gramů), Pražský hrad ze špejlí, největší mariášové karty, malůvky na fazoli, oblek z knoflíků a tabulky s různými jaksi nehmatatelnými rekordy, jako například seskok padáky nevidomých v co největším počtu. A také je tu zámek z čokolády. Ale to je spíš kuriozita než rekord.
Žena s nejdelšími vlasy
Kladu si tu otázku, proč jsou Češi rekordy tak posedlí? Napadá mě, že to je asi způsob, jak si každý může užít svých 15 minut slávy, protože nejdůležitější na tom celém je vymyslet si nějakou vlastní soutěžní kategorii a smysluplný rekord, který vám inspektoři z Pelhřimova uznají.
Obří trychtýř na zahradě muzea rekordů
Obří hlavolam ježek v kleci na zahradě muzea rekordů Zlaté ručičky. Celá zahrada je věnovaná obřím výtvorům.
Přesto musím říct, že mám raději takové ty přirozené rekordy, jako že nejvyšší hora je Sněžka (i ty tu samozřejmě registrují) než nějaký rekord typově ve skákání po jedné noze s hrnkem na hlavě poslepu a s cigárem v puse.
Druhé pelhřimovské muzeum je pobočkou prvního a sídlí v domě kousek od zmíněné brány. Jmenuje se Zlaté české ručičky a jde především o „ručičky“ pana Tomáše Kordy, protože základem sbírky jsou jeho modely ze zápalek. V zahradě domu našly azyl pro změnu obří rekordní věci, abych to nějak shrnul – největší trychtýř, největší poštovní schránka, největší konvice, největší příbor.
Vrcholem každé pelhřimovské sezony je pak „festival rekordů“, protože umožňuje na místě rekordy vytvářet a také se tam sjedou různé „chodící rekordy“. Jednou jsem na něm byl a je to bizarní zážitek.
Na přívěsu za autem přijela několikametrová největší česká sekyra. Děti tam oblézaly největší jízdní kolo a v davu jsem narazil na různé „živé exponáty“, jako ženy s vlasy až někam ke kolenům. Jak jsem si přečetl teď v expozici muzea v bráně, mohla to být klidně třeba Marta Trávníčková z Roudnice nad Labem, zapsaná už v roce 2012 s vlasy dlouhými 223 cm.
Kotrmelce z Křemešníku
Za připomenutí stojí i zdejší historie rekordů. Prvním pelhřimovským rekordem bylo koulení kotrmelců z Křemešníku (to je i kopec, nejen salám) do města v roce 1990 a od té doby už Dobrý den zaregistroval mnohem víc než 10 tisíc rekordů. Šéf agentury, pan Miroslav Marek, se tituluje jako prezident a jeho firma sídlí na „Nábřeží rekordů“. Jednou jsem s ním dělal rozhovor a vysvětloval mi, že Češi jsou rekordy všeho druhu asi posedlejší než jiné národy.
Na co zírá mašinfíra: Malebnou Vysočinou jedeme za rekordy do Pelhřimova |
Spravedlivé by bylo dodat, že v Pelhřimově jsou i zajímavá místa, která s rekordy nesouvisejí. Vždycky mě fascinoval třeba zahradní domek-altánek děkana F.B.Vaňka v městském parku, který si tam pan farář postavil jako takovou chajdičku s balkůnkem. Takový domeček bych chtěl také.
Přesto už mi přijde, že roztomile švihlé rekordní výkony patří k Pelhřimovu stejně jako jeho dominanta – bílá věž děkanského kostela.
