Zůstaly mu turecká káva, pivo, cigarety, stařičká volha i nedůvěra k moderním hračkám od sociálních sítí po zdravou výživu. Kriminalista, který se vrátil do služby po dvaceti letech v kómatu, si už také vyřídil účty z minulosti, takže od páté řady může zase „jen“ bavit. Což stále umí ze všech svých tuzemských žánrových kolegů nejlépe.
Pochopitelně jde o licenční předlohu, která podléhá aktuální společenské poptávce, takže když se na prahu pokračování rýsuje změna ve vedení mordparty, protože postava Ondřeje Pavelky postonává, je jasné, kam asi tvůrci sáhnou.
Ale byť by personální politika seriálu v realitě těžko obstála, počínaje partnerským vztahem přímo na pracovišti a konče rozsahem činností patologa neboli Jiřího Vyorálka, díky nadsázce se domácké společenství dá přijmout.
Hned v první premiérové epizodě zkoumá Matáskův nostalgik záhadu Instagramu nebo sdělení „jsem šťastně registrovaný“. V následující, kterou lze nazvat vražedným pokračováním komedie Vlastníci, glosuje pavlačovou sestavu groteskních nájemníků včetně páru vědců, ukázkové drbny či malíře notorika.
Ale současně zahání nepřiznaný strach ze stáří a změn; kamarádův důchod bere jako zradu, šéfovské ambice kolegů nechápe – a prospívá to jak postavě, tak Matáskovi, který pro ni nachází nové odstíny.
Jistěže nástup byrokratických pravidel, tabulek, výkazů a zaměstnaneckých benefitů včetně vysmívaných stravenek přináší vítané osvěžení podobně jako situační žerty inscenované v atraktivních kulisách – zahrají si tu třeba dostihy, kasino, loď nebo motorkářský klub.
Přesto základním kořením Poldy zůstává hrdinovo rituální špičkování s patologem, stále sušší a jízlivější. Co se týče Matáskova parťáka Vladimíra Polívky, vyloženě mu sedne poloha, kdykoli se mění ze suveréna v jelimana – například ve čtvrtém příběhu, kde dostane k dispozici nejubožejší policejní skútr v dějinách, na němž má přitom nenápadně proniknout mezi elitní vyznavače jednostopých vozidel. V neposlední řadě pak náladě seriálu trvale svědčí jeho přiléhavá hudební dramaturgie.
Nicméně stále ještě se komediálně laděný Polda řadí především mezi detektivky a je pravda, že ne vždycky si láme hlavu s přísnou logikou řešení. Zvláště motivace některých pachatelů z premiérové kolekce jsou mírně řečeno chatrné.
Ale na druhé straně vykazuje Polda jednu dneska už velmi vzácnou přednost, tedy že řeší – přinejmenším ve všech čtyřech úvodních případech nové řady – výhradně takzvané soukromé zločiny.
Nešpiní si ruce mezinárodním organizovaným zločinem kolem drog či uprchlíků, nepotírá korupci v nejvyšších politických patrech, nehonosí se takzvaným aktuálním přesahem témat.
Zkrátka nestydí se za to, čím je. A protože si drží styl přirozeně zdůvodněné nekorektnosti, může i po pěti letech Polda porážet Dvojku na zabití, Einsteina a jiné služebně mladší následovníky. Alespoň dokud ho autoři definitivně nepolepší.
