Přibližný plán horského cyklistického přejezdu spočíval v průjezdu téměř celého pohoří od železniční zastávky Buková až do Bratislavy. Za jeden den jsem tak potřeboval ujet přibližně 75 kilometrů v horském terénu s celkovým stoupáním téměř 2 000 metrů a zpět k autu se večer vrátit vlakem.
Kdo by si na náročný celodenní přejezd netroufl, může celý výlet rozložit na dva dny a přenocovat na Zochově chatě nebo v některém z penzionů v sedle Baba. Případně lze na mnoha místech hřeben opustit a sjet na východ do nížiny a nasednout na vlak.
Za osu přejezdu jsem zvolil Štefánikovu cyklomagistrálu, která vede v délce sto kilometrů přes celé Malé Karpaty od rodiště M. R. Štefánika v obci Košariská až do Bratislavy. Nenechte se ale zmást blízkostí hlavního města Slovenska a hustou sítí turistických tras. Často v horách nepotkáte ani živáčka, chybí zde totiž turistická infrastruktura a musíte se tedy spolehnout sami na sebe.
U rozcestí Dolní Raková se chytám značené Štefánikovy cyklomagistrály. Na nových cedulkách se skví jeden z cílů, kterým je 56 kilometrů vzdálená Pezinská Baba, a já vím, že než tam načerpám energii v restauraci, budu muset být samostatný. Hned první stoupání mě ujistí v tom, že dnešní výlet nebude žádná „selanka“. Strmé karpatské kopce dají zabrat pěšky, natož na kole a téměř dva kilometry stoupání, které mě dnes čeká, mě přimějí šetřit síly a nepřehnat tempo hned na začátku.
Jakmile se cesta vyhoupne z lesa na travnaté návrší, rozprostřou se kolem mě louky s pasoucími se koňmi, za kterými vykukují sytě zelené kopečky. Poprvé se odtud můžu rozhlédnout po krajině Malých Karpat, a protože nevím, kolik výhledů mě dnes ještě čeká, tu ranní chvíli si náležitě vychutnávám.
Obec Buková, kterou vzápětí projíždím, je první a až do Bratislavy jedinou obcí na mé dnešní cestě. Průjezd civilizací netrvá dlouho a za posledními domy mě opět pohltí zelené bučiny, v nichž na mě čeká dlouhé stoupání pod vrchol Klokoč. Lesní cesta mě přivede k hezké kapličce Panny Marie, vytesané do skály na úbočí hory Záruby, nejvyšší v Malých Karpatech. Na vrchol vede několik pěších výstupových tras, některé z nich dokonce odbočují přímo od cesty, po které jedu. Mám ale před sebou ještě dlouhou cestu, takže si Záruby nechávám na někdy příště a pokračuji dál.
Dlouhé táhlé stoupání mě přivede k zaniklému loveckému zámečku Mon Repos, ze kterého zbyly už jenom ruiny, a po několika serpentinách se zastavuji na Amonově louce. Toto místo je oblíbenou zastávkou a nocovištěm trempů, kteří zde využívají dřevěnou útulnu. Nedaleký pramen oceňuji i já a doplňuji si již téměř prázdnou láhev.
Kříž s hřebíky na vrcholu Klokoč
Jestliže vrchol Záruby jsem dnes minul, nedaleký Klokoč zdolávám pěšky během pár minut, zatímco kolo nechávám opřené u cesty pod vrcholem. Klokoč nepatří mezi nejnavštěvovanější vrcholy Malých Karpat, nabízí však nevšední výhledy a na rozdíl od ostatních malokarpatských vrcholů na něm nenajdeme skály z bílého vápence, nýbrž tmavě zbarvené vulkanické horniny. Kromě výhledů a dřevěného kříže s tisíci hřebíky obdivuji rozsáhlé porosty divizny ozdobné, jejíž žluté květy převyšují postavu dospělého člověka.
Krajem huncokárů
Ze sedla Uhliská sjíždím až k rozcestí Skelná Huta, kde kdysi stávala osada a v sedmnáctém století fungovala sklářská huť. Dnes tu nacházím jen louku uprostřed lesů a turistický přístřešek. Pokračuji po modré značce, která vede souběžně se Štefánikovou magistrálou. Nedejte se však zmást slovem magistrála – doposavad široká lesní cesta se rychle změní v pěšinku, po které ale naštěstí cesta na horském kole dobře odsýpá. Tento úsek, stoupající po oblém hřebínku mezi staletými stromy, nakonec hodnotím jako jeden z nejhezčích.
Na Klokoči roste divizna ozdobná, jejíž žluté květy převyšují postavu dospělého člověka.
Projíždím nyní po hranici obory Biela skala, která bývala za totality střeženým eldorádem komunistických prominentů. Nyní je vstup do rozlehlé obory umožněn každému, ostatně zrezivělý plot, který občas zahlédnu od cesty, nesvědčí o kdovíjaké péči správců.
Na rozcestí v sedle Skalka opouštím namalované „C“ Štefánikovy magistrály a pár kilometrů pokračuji po neznačené cestě. Ta mě přivádí k velké mýtině, na mapě označené jako Panský dom, kde dřív stávala dřevorubecká osada. Takzvaní huncokári byli bavorští a tyrolští dřevorubci, kteří přišli do Malých Karpat v osmnáctém století. Dnes uprostřed lesů stojí jen polorozpadlá budova hájovny.
U rozcestí Čermák mě překvapuje pohled na několik výletníků. Podle mapy to mám odsud jen asi dva kilometry k restauraci. Odolávám ale pokušení, u studánky doplňuji vodu a pokračuji dál malokarpatskou pustinou. Kde ale pokušení neodolám, je odbočka na vrchol Skalnatá. Namísto kulinářského požitku si tak dopřávám nádherný výhled, kvůli kterému musím vytlačit kolo po strmé pěšině na jeden z mnoha vrcholů Malých Karpat.
Rozhled z vrcholu Skalnatá
Napojuji se opět na Štefánikovu magistrálu a zanedlouho mě již hukot aut informuje, že se blížím k silničnímu sedlu Baba. Tady mě čeká vytoužená zastávka s občerstvením a také konec odlehlejší a náročnější části přejezdu Malých Karpat. Odtud, jak se budu přibližovat k Bratislavě, již bude postupně přibývat lidí, které potkám – zatím jich bylo méně než prstů na rukou.
Lesem až do hlavního města
Občerstven a odpočat opouštím sedlo Baba a stoupám kolem lyžařského a bikerského střediska Pezinská Baba do lesů. Blízkost Bratislavy jako by měla vliv i na kvalitu cesty. Zatímco doposavad jsem se potýkal s poměrně náročným terénem, za sedlem Baba se povrch zlepšuje a vychutnávám si i perfektní singltreky. Malé Karpaty zasahují jižním okrajem až téměř do samého centra Bratislavy a vědomí, že až do hlavního města Slovenska pojedu po pěkných cestách hlubokými lesy, a navíc skoro pořád z kopce, mě naplňuje radostí.
Pěkné singltreky signalizují blízkost metropole.
Mnoho rozhledů mě už v závěru putování nečeká. Trasa sice překonává několik kopců přesahujících šest set metrů, nicméně husté smíšené lesy většinou výhledy na okolní krajinu blokují. Výjimkou je paseka nedaleko vrcholu Tri kamenné kopce, ze které se otevírá daleký pohled na Podunajskou nížinu. Minu dvě přírodní rezervace, Nad Šenkárkou a Jurské jazero, jež nabízejí pohled na přírodu horských rašelinišť s malými jezírky.
Oblíbený Biely kríž
Pozdě odpoledne přijíždím k oblíbenému rozcestí Biely kríž, kde se křižuje několik turistických cest. Na rozlehlé prosluněné louce relaxuje řada lidí, kterou sem přivedla nejenom hezká příroda, ale také dva otevřené bufety. Asi kilometr odtud se nachází místo Sakrakopec, kde se v roce 1966 udála největší letecká tragédie v historii Slovenska i bývalého Československa – zřícení bulharského letadla, na jehož palubě zahynulo všech osmdesát dva lidí.
Za Bielym krížem se les pozvolna proměňuje v lesopark. Blízkost metropole je znát s každým šlápnutím do pedálů – přibývá lidí, objevují se asfaltové chodníčky i posekané paloučky lákající k odpočinku a slunění. Sjezd do údolí Dunaje rychle ubíhá, minu ikonickou televizní věž Kamzík a znenadání mne pohltí ulice Bratislavy.
Může se hoditStart a cíl: Buková (ž. st.) – Bratislava |
