RECENZE: Miroslav Macek si docela zdařile pohrál se slavnými detektivy

Že se Miroslav Macek umí vcítit do uvažování a stylu jiných spisovatelů, dokázal jak úspěšným pokračováním legendárního Saturnina, tak parafrází humoristických románů Tři muži v automobilu.Teď v Záhadě zamčeného pokoje zúročil svou schopnost, aby si pohrál se slavnými autory detektivek.

A znovu mu lehce parodická hra docela zdařile vyšla. Dvanáct Mackových příběhů je variací na dobře známá díla jedenácti autorů žánru – Agathu Christie využil dvakrát. Zůstaňme tedy nejprve u ní. Slečně Marblové (v originále Marplová) v povídce, jež dala souboru jméno, samozřejmě pomohou znalosti lidské povahy.

Achilles Roipot se na rozdíl od svého předobrazu Hercula Poirota nehonosí úhledným knírkem, ale lesklou černou bradkou a při pátrání používá nikoli malé šedé mozkové buňky, nýbrž malé čichové bipolární neurony, jež mu umožní identifikovat pach cyankáli a hbitě vyřešit vraždu v luxusní restauraci. Že jeho řešení poněkud kulhá? To se přece stávalo i paní Christie.

Ostatně kouzlo Mackových povídek nespočívá ani tak ve vyluštění jednotlivých případů, i když některé i po této stránce celkem obstojí, jako ve způsobu, jímž vytváří paralelní život cizích hrdinů. Někdy mu stačí malý posun jako u Bianka Foxe, který stejně jako Nero Wolfe miluje dobré jídlo, ale místo piva je zapíjí vínem a místo orchidejí pěstuje kaktusy. 

Jindy nabídne i krátký vhled do dobových mravů jako v dopisech, které si vyměňují soudce Li (Ti) a čínský básník Li Po. Chestertonovský otec Švarc přináší drobné poučení o scholastice a Garry Dole (Harry Hole) pochmurnou atmosféru severských krimi. Možná nejzábavnější je inspektor Wrench (French) se svou obsedantní potřebou všechno klasifikovat.

Záhada zamčeného pokoje

65 %

Napsal Miroslav Macek

Aby jeho povídky sloužily nejen k pobavení, ale i k poučení, doplnil je Macek stručnými životopisy „zneužitých“ autorů – včetně pár receptů. Potud je tedy vše dobré a ocenit je třeba i široký okruh Mackových znalostí od chemie po pojišťovací praktiky.

Ovšem postesknutí na závěr je nezbytné. Kniha by si zasloužila, aby se do ní nevloudilo tolik chybiček. Proč se například o jednom pánovi mluví jako o Novákovi, pak o Novotném a poté znovu o Novákovi, je stejná záhada jako ta, již skýtá zamčený pokoj. 

Za scénou

Sledovat další díly na iDNES.tv