Ještě nikdy jsme nebyli na dovolené. Seznam míst navštívených za poslední roky, je sice na sedmi- (teď už osmi-) člennou rodinu poměrně úctyhodný, slovem dovolená by se ovšem žádná z těchto cest označit nedala. Naše výpravy jsou spíše bojem o přežití v kontextu zajímavých zahraničních reálií a míru jejich dobrodružnosti neurčuje ani tak ráz navštíveného regionu, jako divokost našich dětí.
Nejinak tomu bylo i během cesty na Balkán, kam jsme vyrazili autem v sestavě: dva dospělí, tři značně aktivní a hlučné děti předškolního věku a dva puberťáci, kteří prezentují zcela odlišný přístup k věci. Zatímco mladík se děsil, že nás v Albánii prodají na orgány, jeho sestra se tetelila blahem, že konečně pohlédne hrdlořezům do tváře.
Balkánský výlet neměl konkrétní cíl. Sice jsme si naplánovali okružní trasu po Srbsku, Albánii a Severní Makedonii, podstatnější než navštívit konkrétní místa bylo nasát atmosféru regionu a poznat náturu místních lidí. Třeba právě skrz našich pět živoucích prubířských kamenů.
Myslím, že třeba na hlavní město Srbska děti rozhodně nezapomenou. Do té doby ho znaly hlavně jako omletou hlášku ze Švejka (Na Bělehrad!). Teď by ho nejspíš definovaly jako baštu adrenalinu. V den našeho příjezdu koncertovali před chrámem sv. Sávy Alexandrovci. V chrámu probíhala – a dosud probíhá – rozsáhlá rekonstrukce. Takže zatímco jeden člen výpravy zabloudil v davu milovníků hudby, další se potácel ztracen mezi štaflemi.
V parku Kalemegdan se pak s jedním z našich předškoláků rozdělil o svačinu u stánku snad nejšpinavější bezdomovec v celém Srbsku. Stačilo na to pár desítek sekund, kdy si každý hleděl jen svého burku a nikdo nezpozoroval, že chlapec sice už dojedl, ale stále hladově kouká. Přežili jsme. Hošík si posílil imunitu a my měli další dílek do mozaiky s názvem „Balkánská mentalita“.
Během putování na jih jsme si projeli muzejní železniční trať, takzvanou Šarganskou osmici a zastavili jsme se i v národním parku Uvac. Ten je známý jako jediné místo v Evropě, kde se vyskytují volně žijící supi. A místní toho umí dobře využít. Za horentní sumu jsme se v kempu v Uvaci vyspali v sedmi lidech na čtyřech postelích a ještě jsme byli rádi, protože nebýt tělesné blízkosti ostatních členů rodiny, asi bychom v naší dřevěné chatičce do rána zmrzli.
Hřálo nás ovšem pomyšlení na setkání s opeřenými mrchožrouty. Nechybělo však málo a odjížděli jsme zklamaní! Ono totiž, když se vydáte pozorovat supy, je fajn osvojit si alespoň základy fyziky. Jinak ráno přijdete ke kaňonu a ptáci nikde.
Až před polednem, když se dostatečně ohřeje vzduch a vy už se naštvaně zvedáte k odchodu, naskočí opeřenci na stoupavé vzdušné proudy a začnou kroužit. Ale má to i svoje výhody. Ze supa, na kterého si v zoologické zahradě můžete skoro sáhnout, nikdy nebudete mít takovou radost jako z té miniaturní tečky, co vám v Uvaci několikrát přeletí vysoko nad hlavou.
Ze Srbska do Albánie jsme se vydali delší ze dvou cest. Nad kratší a pohodlnější trasou přes Černou Horu zvítězila varianta přes Kosovo. To slovo v nás vzbuzovalo lákavé napětí. Mohlo by se sice zdát, že během čtyřhodinového průjezdu není prostor nastudovat pravou duši téhle jen zčásti uznané země, ale myslíme, že nám se to nakonec přece jen povedlo.
Například jsme zjistili, že toto válkou poničené území má lepší dálnice než Česká republika. Mimochodem, co se kvality dálnic týče, úsek D1 Praha–Brno byl suverénně nejhorší část celé naší cesty!
A taky jsme měli tu čest potkat se s kosovskou dopravní policií. Mají to chytře vymyšlené. Někde mezi Kosovskou Mitrovicí a Prizrenem je úsek s několika kruhovými objezdy, kde se divoce mění povolená rychlost o desítky kilometrů. Když nestihnete včas zpomalit, jste jejich. Ukážou vám přístroj na měření rychlosti (vůbec nedbají, že má prasklý displej a není poznat co ukazuje) a vzduchem začnou létat částky. Alespoň tak jsme to zažili my.
Manžel venku bojoval o každou korunu z našeho rozpočtu a my ostatní v autě horečně přemýšleli, jak z toho ven. Když bylo licitování v nejlepším, a manžel se smiřoval s tím, že asi Kosovo přece jen nedobrovolně finančně podpoříme, ozval se z pootevřených dveří našeho mikrobusu křik a pláč. Policisté nakoukli dovnitř a když viděli vůz nacpaný plačícími dětmi, zmohli se jenom na otázku: „Vy jste rodina?!“ Potom nás propustili. Bez pokuty.
Smát jsme se začali až za dalším kruhákem. Aby se nad námi místní ozbrojená jednotka slitovala, navedla jsem naše teenagery, aby každého mrňouse pořádně štípli do ruky! Zabralo to! Stydět jsem se ovšem přestala až za albánskými hranicemi!
Albánie nás okouzlila. Přesně takovou zemi jsme hledali. S tlupou špinavých ukřičených dětí a v otřískaném autě jsme se tu cítili jako doma. I když… občas jsme jasně pocítili, že přece jen pocházíme ze střední Evropy. Třeba když jsme viděli provoz na dálnicích. Protože jsem profesí redaktorka dopravy, živě si dokážu představit vysílání Zelené vlny v Albánii.
„Na dálnici SH5 směrem od Kosova, se kousek před Kukes v levém pruhu pohybuje stádo krav. V opačném směru dejte pozor na dědu s dvoukolákem, neoznačené latě na něm mu místy zasahují až do poloviny pravého pruhu. Na SH1 u Tirany si parta dětí krátí čas házením kamenů na auta, buďte opatrní v obou směrech, míří velmi přesně. A silnice SH70 je u Elbassanu momentálně neprůjezdná, stádo ovcí tu z asfaltu vyžírá prorůstající trsy trávy.“
Na druhou stranu jsme v Albánii za celou dobu nikde nezaznamenali žádnou větší dopravní nehodu. Velmi svérázný je zde zřejmě i provoz na železnicích. Cestou do ostrovního kláštera Zwernec, nedaleko Vlore, jsme projížděli okolo stromu padlého na koleje spojující Vloru s nejbližším městem. Když jsme se tutéž cestou za několik dní vraceli, tentokrát z návštěvy hradu a taky Bektašijské svatyně v Kruje, strom tam ležel pořád a nezdálo se, že by někomu vadil!
Ale abychom Albánii nekřivdili. Byla i místa, kde jsme se do dobrodružství pustili sami a dobrovolně. Třeba cestou na mys Rodonit. To je nejzápadnější bod celé země. Blízko mysu najdete přímo u moře zříceninu hradu Rodon a taky sporadicky fungující pláž. Za nás tam zrovna nikdo nebyl. Na samotný mys vede několikakilometrová stezka. Dočetli jsme se, že sice vede terénem, ale je skvělým způsobem schůdná.
My si asi schůdnost představujeme jinak. Hned na začátku je v jednom místě stezka úplně vydrolená a je třeba přeskočit asi metrovou díru nad vysokým útesem. Tam odmítl pokračovat jeden z našich puberťáků. Dobře, řekli jsme si, musíme zachránit čest naší rodiny. Přeházeli jsme si přes propast naše mrňata a vyrazili jsme. Dvě hodiny jsme se v podřepu, anebo po kolenou prodírali křovím. Naše nejmenší dítko jsme táhli na zádech, anebo vedli poslepu se zavřenýma očima, aby mu nějaká větev nevyšvihla oko.
Na konci nás čekala zasloužená odměna. Maják. Vypadal sice trochu jako o trochu větší solární zahradní lampička, ale byl tam. Tak jsme si pořídili unikátní foto majáku menšího než okolní křoví a vyrazili na poněkud nestandardní cestu zpět.
Většině vyprávění o dětech vévodí historka, obsahující větu: „Mami, kakat!“ Ano, máme ji také. Stala se nám na snad nejkrásnějším místě celé Albánie, v přírodních termálech v Petranu. To je místo, jako stvořené k odpočinku. V kamenných bazéncích s teplou vodou s výhledem na panorama studené řeky, historického mostu a okolních hor můžete kochat třeba celý den. Dokud se neozve tato věta.
Pokud nezareagujete dost rychle, může se stát, že vypukne tak trochu panika. Z dálky by se nezúčastněnému pozorovateli mohlo zdát, že se do našeho bazénku přišel ohřát přinejmenším had. Ve skutečnosti tam plulo cosi jiného. A tak, abychom nezlenivěli, obohatili jsme si náš odpočinkový den taky o úklidovou brigádu.
A jak dopadla naše dovolená/nedovolená? Na cestě domů přes Severní Makedonii se z ní nakonec stalo něco jako lokátorská výprava. Po návštěvě Ohridského jezera a taky Skopje, makedonské metropole plné monumentálních soch (a také prvního města, kde jsme po třech týdnech na Balkáně viděli na ulici knihkupectví), jsme se na rozloučenou s Balkánem vypravili do Šuto Orizari.
Nic vám to neříká? Možná toto místo znáte spíš pod názvem Šutka. Je to předměstí Skopje a většinu obyvatel poměrně uzavřené komunity tvoří Romové. Plán proto zněl: opatrně čtvrť projet, něco si nenápadně vyfotit a rychle zmizet. Úplně ovšem nevyšel. První fotografovaný nám hrozil pěstí, ovšem druhý už si chtěl povídat a když zjistil, jaká kočovná společnost se v našem autě nachází, došlo i na pozvání na návštěvu.
Rodina se dvěma puberťáky a třemi předškolními dětmi projela Srbsko, Kosovo, Albánii a severní Makedonii.
Jako přistižení paparazziové jsme se moc nebránili. A nad kávou z džezvy došlo i na nabídku. „Soused tady má volný dům, nechcete se nastěhovat?“ S díky jsme odmítli. „Nevadí. Tady máte láhev pálenky a chcete maso? Co papriky?“ Než jsme stihli pořádně protestovat, vybavili nás makedonští Romové zásobami na celou cestu. A kdybychom si snad bydlení v Šutce rozmysleli, prý se pro nás určitě něco najde.
Do Severní Makedonie se v dohledné době vracet nehodláme, ovšem něco jsme si odtamtud – ostatně jako z celého Balkánu – odvezli. A není to jen zmíněná rakije a ajvar. Vzali jsme si od místních hlavně ještě trochu víc kuráže dělat si věci po svém a pouštět se do spontánních dobrodružství. Nevěříte? Za rok po návratu z Balkánu se nám narodilo šesté dítě a pár měsíců po jeho příchodu na svět jsme společně zase vyrazili na cesty, tentokrát do Izraele. Ale o tom zase někdy příště.
