Může se fotograf nějak připravit na hrůzy, které vidí ve válce?
To nejde. Hlavně v začátcích. Když jsem pokrývala v roce 2012 a 2013 dění v Sýrii, jezdila jsem tam vždy na dva tři týdny, pak jsem se vrátila a zavírala se před světem. Nedokázala jsem pochopit, že si všichni jen tak chodí na kafíčka, když za hranicemi miliony lidí žijí ve strachu.
Co vám pomohlo?
Čas a zkušenost. Naučila jsem se věci vnímat relativně. Válka totiž není normální stav, normální je sejít se s přáteli a užít si den.
A když to někdo nedokáže pochopit?
Tak tu práci asi nemůže dělat.
Není to tak dávno, co jste fotila protesty v Hong Kongu, kde jste vyrůstala.
Zažila jsem toho za devět let práce v terénu dost, ale to byla doposud jedna z nejintenzivnějších a nejsložitějších situací. Byla jsem najednou doma a musela zůstat objektivní a profesionální, ačkoliv jsem bojovala s vlastními pocity a názory.
Je to pro vás vůbec možné – být objektivní?
Mohu následovat všeobecný soubor pravidel, která by k objektivitě měla směřovat, ale každý novinář ví, že subjektivitě se nedá vyhnout. Obzvlášť u fotky. Kdybych se o to, co fotím, nezajímala, tak by ta fotka pak nezajímala ani nikoho dalšího. Byla by bez emocí a to nechci.
Na konci června začal v Hong Kongu platit přísný zákon o státní bezpečnosti. Jak se bude podle vás situace vyvíjet dál?
Nebude, je u konce. Cenzurují se média, z knihoven mizí knihy, v podstatě je omezená svoboda projevu. Teď už můžeme jen zhodnotit, jestli byl postup prodemokratické opozice správný.
A byl?
Když se na to dívám zpětně, byl asi jediný možný. Je jasné, že když se snažíte o revoluci a nikdo vás neposlouchá, budete se schylovat k razantnějším taktikám. Protože o něco bojujete a nemáte co ztratit. To jsem viděla v boji už mnohokrát.
Myslíte, že by situace bez pandemie covidu-19 dopadla jinak?
Čína by se stejně snažila najít způsob, jak do dění v Hong Kongu zasáhnout. Možná by se jim to jen nepovedlo tak efektivně jako teď. Pandemie je totiž skvělá omluva pro omezení osobní svobody lidí. To jim hrálo do karet.
Co prožíváte, když si sednete doma k počítači a procházíte si snímky, které nafotila?
Uvědomuju si, kolik jsem toho zapomněla. Paměť je milosrdná a maže vám z paměti obrazy toho nejhoršího, opravdu to platí. V daném momentu se tak moc soustředíte na to, že fotíte a chcete zůstat v bezpečí, až mnohé potlačíte.
Pracujete ráda v týmu, nebo jste solitér?
Když jsem sama, tak je fajn, že mě nikdo nerozptyluje a neovlivňuje tím, co právě říká nebo dělá. Ale obecně je bezpečnější pracovat v týmu.
Protestující vrhá nádobu se slzným plynem zpět na pořádkovou policii ve čtvrti Tsuen Wan v Hongkongu, SAR, dne 25. srpna 2019 po skončení shromáždění, kterého se zúčastnily tisíce lidí.
Takže žádná konkurence?
Neříkám, že se nesnažíme pro sebe ulovit tu nejlepší fotku, ale nikdy bychom neohrozili vzájemně své bezpečí. Opravdu řešíme hlavně to, jak přežít tam, kam se právě vydáváme. Je důležité, aby vedle sebe člověk měl skvělého parťáka. Pro mě jím je můj přítel Chris a dříve v Sýrii rozhodně byl James Foley.
Video i fotky s jeho popravou v roce 2014 obletěly celý svět. No se dá asi jen těžko zapomenout.
Neměla jsem tehdy vůbec čas přemýšlet. Žila jsem v New Yorku, takže mě hned zvali na rozhovory do médií. Chtěli vědět, jaký byl člověk, proč jej zavraždili… Pamatuju si, jak kráčím po ulici a ze všech trafik na mě kouká fotka Jamese před popravou. Asi nemusím dál popisovat, jaké to bylo. Vidět svého nejlepšího kamaráda v takové situaci.
Bylo správné obrázek a v některých případech video zveřejnit?
S tímto dilematem se potýkám každý den – zpravodajská hodnota sdělení versus šíření propagandy. Záběry Islámský stát zveřejnil, aby šířil strach. Když je média jen opakovala, vlastně mu pomáhala. Na druhou stranu, jak se o tom mělo informovat jinak? Hranice je proklatě tenká. Já za sebe i jeho rodinu hlavně chtěla, aby si jej lidé pamatovali pro to, jak žil, ne pro to, jak zemřel.
Myslíte na to, když fotíte v boji?
Od té doby jsem začala velmi intenzivně pochybovat o každém snímku, který vypouštím do světa. Fotit explicitní násilí nemá význam. Stejně takové snímky nikdo nebude publikovat.
Co čekáte od přihlášených do Czech Press Photo?
Hodně snímků o koronaviru. Byl to pro fotografy náročný rok, nemůžete fotit lidi příliš zblízka, pořádně se s nimi stýkat, poznávat je. Půjde o to najít snímek, který opravdu vystihuje letošní rok a zároveň Česko jako takové.
Nebude vám chybět kontext?
Každá dobrá fotografie dokáže mluvit sama za sebe nehledě na to, jestli znám nebo neznám místní politické a společenské reálie.
Žijete v Istanbulu. Jak vypadá situace nyní tam?
Asi stejně jako kdekoliv jinde. Lidé se snaží navzdory viru žít běžný život. To ale často vede k tomu, že se až příliš uvolní a počet nakažených začne zase narůstat. To tu teď sami pociťujete. A tak se začne zpřísňovat, pak zase uvolňovat a takhle to teď asi bude pořád dokola.
