Pár kilometrů od polských hranic vznikla v roce 1990 v současnosti největší fotografická vysoká škola v Česku. „Bylo složité si prosadit, že fotografie patří na univerzitu stejně jako historie, jazyky a další obory. Tehdy se dala studovat jen na FAMU, kde jsem se jí věnoval i já. Teď už jsme druhá nejstarší škola v republice z devíti. To je mimochodem na tak malou zemi možná trochu moc,“ upozorňuje Vladimír Birgus, zatímco prochází kolem fotek svých studentů.
Výběr je široký, tematicky i žánrově. Zatímco Kristyna Dul kombinuje vlastní fotografie se snímky a výstřižky po muži, jehož nikdy nepoznala, kolega Marek Matuštík aranžovaně vykresluje život rodin, které odešly z Prahy na venkov a bydlí v domcích se zahradou a bazénem.
Institut tvůrčí fotografie se od ostatních odlišuje svou univerzálností, míní Birgus. „Učíme studenty fotografovat portrét, reklamu i architekturu, tak aby se po absolvování uživili. Většina z nich si uvědomuje, že se jen volnou tvorbou neuživí,“ upozorňuje.
Neznamená to však, že by na ni byl kladen menší důraz. Naopak, Birgus se rozhodl studenty neomezovat jedním přístupem. Sami se tak mohou rozhodnout, zdali je jim osobně bližší ten konceptuální, nebo například dokumentární.
„Nejsme nikterak profilovaní a díky pedagogům, kteří u nás působí, si studenti mohou vybrat svůj směr,“ dodává a upozorňuje na osobnosti rozměru Jindřicha Štreita, Pavla Máry, Jiřího Siostrzonka, Josefa Mouchy, Václava Podestáta nebo i na mladší kolegy – Štěpánku Stein, Ditu Pepe, Tomáše Pospěcha, Rafała Milacha nebo Ondřeje Durczaka. „Díky tomu, že náš obor funguje jen kombinovaně, si u nás mohou dovolit učit i jinak vytížené osobnosti,“ uvádí.
Podpora z FAMU
Nejlepším předpokladem pro budoucího studenta Institutu tvůrčí fotografie je talent a zájem. „Talent po delší praxi poznáte na první pohled a zájem během celkem náročného přijímacího procesu. Na ústních zkouškách se rychle ukáže, že daný uchazeč nikdy nebyl na výstavě. Je smutné, že se dnes na některé školy přijímá bez zkoušek,“ podotýká.
Absolventi oboru se často uplatňují i v médiích, včetně Dana Materny z fotografického týmu společnosti MAFRA nebo Romana Vondrouše z ČTK. Ten na výstavu přispěl sugestivními obrazy z průběhu karantény v Praze. Velký zájem je mezi studenty nově i o větší vhled do fotografického managementu, organizace výstav a další produkce týkající se fotografie.
V začátcích byla pro Birguse i obor zásadní podpora profesora Jána Šmoka, který vyučoval na FAMU. „Hodně za nás bojoval v akreditačních komisích. On byl obecně velmi osvícená postava. Přijímal na školu děti disidentů, snažil se rovnat průšvihy, a to nejen studentů fotografie, v roce 1980 se zastal i tvůrců satiry Evžen mezi námi. Sám byl ve straně, ale nad námi nestraníky držel ochrannou ruku,“ vzpomíná.
Díky FAMU se navíc Birgus podíval i za socialismu na Západ. „Měli jsme dohody na výstavy v Amsterodamu nebo Mnichově. Pro mě to tehdy bylo úžasné, i když jsme neměli peníze a museli se hodně omezovat,“ vypráví. Prosadit se ve světě považuje dnes navzdory velké konkurenci za jednodušší, díky internetu i možnostem cest na zahraniční festivaly a přehlídky.
Větší důraz, když přijde na výuku fotky, by Vladimír Birgus ocenil na základních a středních školách. “Každý dnes fotí, ale přitom o ní málokdo něco ví. Bylo by prospěšné, kdyby děti něco věděli třeba o Josefu Sudkovi, stejně jako ví třeba o Picassovi,” míní.
Vzestupu digitální technologie Birgus dle svých slov dlouho vzdoroval. “Jakmile ale přestalo být zřejmé, jestli je fotka z analogového nebo digitálního fotoaparátu, tak jsem také přešel na digitál. Dnes jde dokonce i z mobilu udělat slušné snímky,” upozorňuje.
V kubistické perle Prahy od Josefa Gočára potrvá výstava Tři dekády, pořádaná Uměleckoprůmyslovým muzeem, do 27. září, v listopadu se přestěhuje na Bratislavský hrad. Příští rok bude ve větším rozsahu k vidění i v Domě umění v Opavě.
