RECENZE: Během Víkendu na chatě se grilují hlavně dávné city

S výjimkou severského festivalu se komedie Víkend na chatě nikde nehrála, i domovské Finsko ji kvůli koronaviru posouvá na srpen, tudíž naše kina hostí v podstatě světovou premiéru. Zrovna k popukání však není.

Hrdinové filmu Víkend na chatě | foto: Pilot Film

Navenek hlásá filmová Evropa rozmanitost, ale přitom si národní variace ve stylu seriáloví Přátelé po letech jsou tak podobné, až budí dojem kartelové dohody. 

Před týdnem německá Téměř dokonalá tajemství, natočená podle italské verze předělané i v románských zemích, sledovala večírek dávných kamarádů, kteří se rozhodnou odtajnit své telefonáty i textové zprávy. Nyní obdobná partička na společné oslavě sice všechny mobily naopak vypne a odevzdá, nicméně dospěje ke stejnému výprodeji vzájemných vztahů a jizev.

Vlastní scénář režisérka Jenni Toivoniemi zaplnila modelovými postavami podobných komunit: jedna královna dokonalosti, jedna kněžka sexu, jeden rozervaný spisovatel, pár outsiderů a k tomu host, švédský hrdina hollywoodských westernů. Když se ujme štípání dříví, na jeho svaly hledí ostatní tatíci se závistí a dámy s obdivem.

Ovšem jde o jednu z mála úsměvných scén, jinak ohlašovaná komedie vyzařuje více zmaru než humoru, zejména však tlachání kolem prostřeného stolu. Typičtí příslušníci jisté generace filmových hrdinů zkrátka řeší: světovou revoluci, sociální sítě, zpackané životy.

Předhánějí se, kdo se cítí více nešťastný a kdo více starý, do veselých vzpomínek vpouštějí opilecké mudrování i vyznávání, při hře na pravdu se navzájem zraňují a odhalují léta potlačované křivdy: „Kdybys tenkrát před dvaceti lety nelhala, kdo mě zve na rande, mohlo být všechno jinak!“

Víkend na chatě

55 %

Režie a scénář Jenni Toivoniemi, hrají Emmi Parviainenová, Laura Birnová, Christian Hillborg, Eero Milonoff, Paula Vesala

Kinobox: 64 %

IMDb: 7.0

Jenže těžko lze přijmout jak konstrukci, že by jediná pubertální manipulace měnila celé životy, tak skutečnost, že spolu aktéři přesto nadále kamarádí. Ostatně nikdo z nich moc k srdci nepřiroste, zvlášť když po všeobecném grilování citů ještě rozebírají „Mělo to smysl?“ 

Jako terapie, která vyvětrá zatuchliny, snad ano, ale filmařský smysl Víkendu na chatě je nevalný, pokud se nepočítá severská exotika mejdanů prokládaných saunou. Proti finské novince má tuzemská Chata na prodej více vtipu, o nádechu mystéria nemluvě.