Lépe už pro vás světový šampionát začít nemohl…
Asi určitě ne, je to hezké. Jak zítra my kluci nemáme závod, můžeme si tu euforii pořádně užít, pak jdeme bojovat dál. Šampionát je ještě dlouhý, ale v tuhle chvíli je to super, každému takový výsledek pomůže.
Eva Kristejn-Puskarčíková s Markétou Davidovou v medaili uvěřily, až jste odstřílel položku vestoje. Kdy jste v bronz uvěřil vy?
Právě když jsem odjížděl ze stojky a viděl jsem na obrazovce, že (Dmytro) Pidručnyj jde na trestné kolo a (Benedikt) Doll ještě dobíjí. V tu chvíli jsem věděl, že pokud nespadnu, dopadne to.
Předtím jste třičtvrtě hodiny čekal na svůj úsek. Kde jste sledoval počínání svých reprezentačních kolegů?
Vždycky, když jezdím čtvrtý úsek, kouknu jen na první dvě střelby někde na telefonu nebo v zahřívací místnosti a pak se jdu rozjíždět. Tady je to rozjížděcí kolo daleko, takže jsem vůbec nevěděl, jak se závod vyvíjí, jen jsem se soustředil na to, abych byl připravený.
Možná i to vám pomohlo?
Asi určitě. Připravoval jsem se na to, abych počítal s oběma variantami. Chtěl jsem si odjet svůj závod a bylo mi jedno, jestli budeme osmí, nebo třetí. Když jsem pak viděl, že Ondra jede na tom třetím místě, byl jsem naprosto příjemně překvapený, ale jednoduché to nebylo.
Hlavně pro vaši psychiku.
Pro mě to bylo poprvé, co jsem ve štafetě střílel o medaili, tyhle pocity jsem zatím zažil jen v individuálních závodech, a to je opravdu něco jiného. Teď jsem měl zodpovědnost za celý tým, byl jsem šíleně nervózní, stres byl fakt velký.
Ale na střelnici jste si až na jedno dobití počínal náramně.
Ono se to asi spíš projevilo na trati, kde jsem byl dost zatažený a nemohl moc jet. Ale když jsem přijel na střelnici, všechno ze mě spadlo a tam to fungovalo. Říkal jsem si: Celou dobu chceš závodit o medaile, teď to tady máš, tak se ukaž.
A ukázal jste se. Jak často jste se ohlížel na za vámi supícího Ukrajince Pidručného?
Jednou mě před stojkou napadlo, že se ohlídnu, jak daleko je. Ale hned jsem si řekl NE, tebe zajímáš jen ty sám a vůbec ne ti za tebou. Musím zaklepat, že se mi povedlo udržet koncentraci a terče sestřelit. To bylo dneska důležité.
Česká smíšená štafeta Eva Kristejn Puskarčíková, Markéta Davidová, Ondřej Moravec a Michal Krčmář (zleva) se raduje z bronzu na mistrovství světa.
Jste známý tím, že týmové závody hodně prožíváte. Co s vámi první velká týmová medaile dělá?
Nikdy jsem se netajil tím, že mě baví týmové závody. Prožitek ve štafetě je mnohem lepší a hezčí. Když jsem přišel do chlapů, měl jsem tajné přání - stoupnout si s Ondrou (Moravcem), Bouškem (Michalem Šlesingrem) a Jardou (Soukupem) na stupně vítězů. Z 33 procent se mi to povedlo, to je taky super pocit.
S Michalem Šlesingrem se vám to tady v mužské štafetě ještě taky může povést.
Proto říkám zatím (usměje se).
Máte stříbro z olympijského sprintu, teď bronz ze štafety na mistrovství světa. Která medaile je pro vás cennější?
Omlouvám se týmu, ale stříbro řadím ještě výš. Bylo na olympiádě, která je jednou za čtyři roky a ten stres je tam přece jen ještě o něco větší. Mistrovství světa se opakuje, těch šancí je mnohem víc, proto je pro mě olympijská medaile cennější. Na druhou stranu, pozávodní pocity, pocit štěstí - ten je úplně stejný a nikdy se neomrzí. Pořád mluvíme o tom, že když se to povede všem, můžeme bojovat o dobré umístění. Jsem rád, že jsme ukázali, že když to všem opravdu vyšlo, tak na tu medaili skutečně máme.
