RECENZE: Na dvoře faraona a královny Nefertiti. Obřad, jenž bere dech
Achnaton měl světovou premiéru roku 1984 ve Stuttgartu a Glass v něm ve sledu obrazů a s využitím staroegyptských textů vytvořil jakousi fantazii inspirovanou stejnojmenným egyptským faraonem, jenž žil ve 14. století př. Kr. a během své krátké vlády se pokusil polyteistické náboženství nahradit uctíváním jediného boha – slunce. Navíc byl manželem legendární Nefertiti, jejíž busta je v současnosti vystavena v jednom z berlínských muzeí.
Glassova hudba by se dala se svými nekonečnými repeticemi a melodickými útržky označit jako sofistikovaná triviálnost, kterou ostatně tento skladatel sdílí s nejedním géniem minulosti. Hypnotizuje už sama o sobě, zvlášť když Glass má skvělý cit pro proporce a umí zacházet s nástroji a jejich barvami, třebaže hlavní nápad v tomto případě zapříčinily vnější okolnosti – v době prvního uvedení byla stuttgartská opera v rekonstrukci, hrálo se v náhradním, ovšem menším divadle, a Glass tedy přizpůsobil orchestr tak, že vypustil celou sekci houslí. Hudba tím nabyla zvláštně potemnělého charakteru. Dílo by se svým kontemplativním, přesto efektním charakterem dalo velice volně přirovnat k baroknímu oratoriu.
Achnaton je součástí trilogie věnované mužům, kteří měnili svět – patří do ní i Satyagraha, již Metropolitní odvysílala roku 2011. Režie se stejně jako tehdy ujal Phelim McDermott, který hypnotický Glassův hudební svět přetvořil do neméně působivého jevištního tvaru. Při sledování aktualizací starých látek, které se v dnešní době podobají jako vejce vejci, si člověk často klade otázku, za co vlastně dostává honorář kostýmní výtvarník, když většinu civilu si sólisté mohou přinést ze svého šatníku. Nuže, při sledování inscenace Glassovy opery byla taková otázka zbytečná. A je trochu paradox, že výtvarnou fantazii si šlo užívat právě v opeře, staré jen pětatřicet let. Ať už to byly kostýmy, především impozantní „korunovační“ roucho Achnatona, inspirované nejen starým Egyptem, ale i evropskou renesancí, anebo líčení, jež samo o sobě připomínalo artefakty.
Kontratenorista v roli faraona
Philip Glass: AchnatonDirigent: Karen Kamensek Režie: Phelim McDermott Přímý přenos z Metropolitní opery, Cinestar Anděl, 23.listopadu 2019 |
Těžko soudit, jaký dojem měli diváci v hledišti, před kamerou to každopádně vypadalo impozantně, stejně jako pomalé, obřadné pohyby připomínající zpomalený film či snad ožívající hieroglyfy. Gesta všech účinkujících doslova vyrůstala z hudby. A třebaže nad avizovaným zapojením žonglérů člověk mohl povytáhnout obočí, nakonec i ty míčky jakoby létaly přesně podle hudebních motivů. Dílo končí zabitím Achnatona, korunovací Tutanchamóna a kratičkou exkurzí do současnosti, v níž profesor přednáší svým žákům o starém Egyptě, načež se opět zjevují duchové dávných egyptských vládců ve svých skvostných kostýmech – tady by člověk přece jen intuitivně čekal nějakou ještě výraznější pointu, a to jak v samotném díle, tak v inscenaci.
Nicméně vyloženě slabá místa tato produkce, kterou hudebně nastudovala dirigentka Karen Kamensek, nemá, rozhodně není opulentní výpravou přehlcená. Naopak, díky strohé scéně spíš působí jednoduše a přímočaře. Faraóna Achnatona doslova probudil k životu kontratenorista Anthony Roth Constanzo, postavou i hlasem subtilní, ve své odosobněnosti však neobyčejně intenzivní, a neustále k sobě poutající pozornost. Jeho pomalé, rituální stoupání po schodech vstříc slunci na pozadí Glassovy hudby bylo ve svém napětí dechberoucí.
Neméně výrazné byly dvě dámy po jeho boku – islandská sopranistka Dísella Lárusdóttir jako Achnatonova matka Teje a americká mezzosopranistka J’Nai Bridges jako Nefertiti. Zajímavý kontrast představoval Zachary James, zpěvák a herec mohutné postavy, vystupující v opeře i na Broadwayi, který ztvárnil mluvenou roli Achnatonova otce a předchůdce Amenhotepa, jemuž Glass určil i roli jakéhosi komentátora a který umírajícího syna nakonec odnáší v náručí.
Tipy z televizního programu
Recenze: Já, padouch 70 %, Cellular 50 %, Zakleté pírko 40 %, Zúčtování 60 %, Prci, prci, prcičky: Školní sraz 40 %, Anthropoid 55 %, Ready Player One: Hra začíná 65 %, Návrat blbýho a blbějšího 30 %, Cesta bojovníka 50 %, Sherlock Holmes: Hra stínů 50 %, Tajemství jejich očí 60 %, Gump - pes, který naučil lidi žít 60 %, Smrtihlav 60 %, RED 2 65 %, Duna 65 %, Naděje 65 %
Klíčová slova: Všechnopárty, James Bond, Vlasy
Seriály: Stíny v mlze, Jedna rodina, Iveta
Zemřel herec a režisér Jan Kačer, legenda nové vlny i Činoherního klubu
V pátek dopoledne zemřel herec a režisér Jan Kačer, bylo mu 87 let. Patřil k hvězdám nové vlny...
RECENZE: Kdo může soudit falešnou Svatou? Nejlepší dar pro Bohdalovou
Premium Ošidil se, kdo premiérové drama ČT Svatá vzdal kvůli anotaci sdělující, že hrdinka v podání Jiřiny...
{NADPIS}
{LABEL} {POPISEK}
Bohdalová a Stašová spolu ve filmu? To by nefungovalo, říká režisér Strach
Rozstřel Pravda a láska. Dvě zásadní témata nového filmu Svatá s Jiřinou Bohdalovou v hlavní roli. Snímek...
Ozzák vzpomíná: jak mě učil Kaiser. Dejdar o začátcích i fenoménu Comeback
Premium Jak jej Oldřich Kaiser chystal na DAMU, jak ho v Ypsilonce zbavili pocitu, že může do všeho kecat,...
{NADPIS}
{LABEL} {POPISEK}
SÓLO PRO ŠPINAR: Jen manželství pro všechny? Ne, jde o lidské rozkroky
Premium Názory, vzpomínky, glosy, momenty ze zákulisí. Každou sobotu píšou přední osobnosti české umělecké...
Zlatou palmu získalo v Cannes drama Anora, Coppola předal ocenění Lucasovi
Zlatou palmu, hlavní cenu na filmovém festivalu v Cannes, obdržel americký režisér Sean Baker za...
SÓLO PRO ŠPINAR: Jen manželství pro všechny? Ne, jde o lidské rozkroky
Premium Názory, vzpomínky, glosy, momenty ze zákulisí. Každou sobotu píšou přední osobnosti české umělecké...
TELEVIZIONÁŘ: Oscarový Morgan Freeman povznáší Dobrého člověka
Jedna malá chyba, z níž se odvine velká tragédie, plus tandem hledající odpuštění ve skvělém...
PORTRÉT: Jan Kačer byl jeden z nejlepších. Velký umělec s nadhledem
Jako na jednoho z nejlepších, kterého jsme kdy měli, vzpomínají na Jana Kačera kolegové herci a...