Píše se rok 1963 a rodák ze Strašína u Klatov, voják a epidemiolog Karel Raška, sedí ve své švýcarské kanceláři v Ženevě. Právě tady sídlí centrála Světové zdravotnické organizace (WHO).
Čech je na vrcholu kariéry, byl totiž jmenován do čela Divize infekčních nemocí. Zamračeně hledí do stolu a láme si hlavu, jak porazit pravé (nebo též černé) neštovice, na které každý rok zemře kolem dvou milionů lidí. Čtyři roky předtím totiž WHO vyhlásila největší zdravotnickou akci v historii lidstva s cílem pravé neštovice celosvětově vymýtit.
Nemoc jen během 20. století, tedy po většinu života Karla Rašky, zabila kolem půl miliardy lidí, podobný počet znetvořila či zmrzačila. Český epidemiolog ví, že se stal prvním mužem v historii lidstva, který má apokalyptickému viru zasadit rozhodující ránu. Prvním, který jej může porazit. Ví, že musí vymyslet plán a zachránit miliony lidí. Ví to a mračí se čím dál víc.
Zbraň „bílého muže“
Vraťme se však na začátek, tedy do doby, kdy pravé neštovice začaly decimovat lidstvo. Objevily se pravděpodobně už před 3 000 lety v Indii a od té chvíle na ně umírali lidé chudí i bohatí, egyptští faraoni i evropští vládci. Vir kosil populace na všech kontinentech, nejvíc v Africe, Indii a Americe. Právě tam nemoc změnila běh dějin.
Když ji sem bílí kolonizátoři zavlekli, neštovice vyhubily během několika let velkou část populace indiánů, což vedlo ke zhroucení jejich sociálních struktur. Právě tehdy byl virus použit jako biologická zbraň – britský generál jím infikoval deky a ty pak daroval indiánům, kterých po nakažení umíralo kolem 90 procent. Panenská populace nebyla na variolu na rozdíl od Evropanů zvyklá.
Pacient postiženými pravými neštovicemi
Průběh nemoci je ať už u indiána z Ameriky, černocha z Habeše či u Čecha z Vodňan velmi podobný. Virus se šíří vzduchem, stačí malé kýchnutí, malá kapička. Po dvou týdnech klidu přichází horečka. Na tvářích, pažích a později i trupu nakaženého se objeví červené skvrny, z nich se později stanou puchýřky. V určité fázi začnou hnisat a jsou plné viru.
Pravé neštoviceJeden z největších zabijáků lidstva |
Nakonec se zapouzdří a vytvoří krustu. Jsou tak bolestivé, že nemocný leží v jedné poloze, aby se nemusel hýbat. Puchýře se objeví i v ústech, nose, ale i na vnitřních orgánech.
Po měsíci umírá až 30 procent nakažených, hlavně na otravu krve a oběhové či dechové selhání.
Vakcinace podle krávy
První pokusy o prevenci proti této nemoci pocházejí kolem roku 1000 př. n. l. z Indie a později z Číny, kde zdraví lidé vdechovali, nebo si do ran sypali strupy z puchýřů nakažených. Na toto navázala o 2700 let později Angličanka Mary Montagu, metodu zkoumala v Turecku a přenesla ji do Evropy, nebyla to však zcela účinná ochrana.
Virus existujePravé neštovice zhyzdily obličej i tělo nemocných. Koho vir nezabil, zůstaly mu po puchýřích jizvy do konce života. Dodnes je virus uchováván ve dvou laboratořích v Rusku a USA. Ruští vědci se obávají, že při oteplování severních častí jejich země, kde je pohřbeno mnoho nakažených pravými neštovicemi, by se vir mohl znovu dostat mezi lidi. |
Úspěšný boj proti pravým neštovicím zahájil až anglický praktik Edward Jenner. Během sledování nakažených zjistil jistou zvláštnost. Pasáci dobytka, dojičky a další lidé se tehdy od krav často nakazili takzvanými kravskými neštovicemi. Ty ovšem nebyly smrtelné a hlavně, kdo nákazou prošel, téměř nikdy už neonemocněl těmi pravými.
Jenner se proto 14. května 1796 rozhodl pro experiment. Nechal si přivést osmiletého Jamese Philippse a naočkoval mu hnis z vřídku kravských neštovic. Nebožák podle předpokladu onemocněl, ale za šest týdnů byl zdráv.
Jenner mu poté píchl dávku neštovic pravých. Výsledek? Nemoc nepropukla! Jenner očkoval další a další, metodu nazval jako vakcinaci, z latinského slova vacca, tedy kráva.
Češi nevěřili, tisíce jich umřely
Vakcína se ujala a už za několik let byly v Evropě, Americe a Rusku očkovány miliony lidí.
V českých zemích umíralo před objevením vakcíny 2 až 17 tisíc lidí ročně. V Praze roku 1799 zemřelo na pravé neštovice 10 tisíc lidí, tuzemští lékaři však byli mezi prvními na světě, kteří začali obyvatelstvo plošně očkovat.
Království české jest nejpustější, psala aristokratkaPrvní dochované zmínky popisující pokusy o očkování pocházejí z roku 1000 př. n. l. z Indie a později z Číny. Zdraví lidé měli vdechovat usušené neštovičné strupy s neaktivními viriony. Částečný úspěch zaznamenala o 2700 let později aristokratka Mary Montagu, britská spisovatelka. Sama nemocí prošla, uzdravila se a následně odcestovala s manželem coby vyslancem v Osmanské říši na východ. Cestou projela i Čechami, které v roce 1716 popsala takto: „Království české jest nejpustější ze všech zemí, která jsem viděla v Německu. Vesnice jsou tak bídné a poštovní stanice tak ubohé, že čistá sláma a čerstvá voda jsou dobrodiní, jakého nenajdeme všude, a nesmíme doufat v lepší pohodlí.“ Během dvou let objevila v Turecku metodu jednoduchého „očkování“, která spočívalo ve vkládání sušeného hnisu z puchýřků do řezných ran – často následoval lehčí průběh nemoci, stále ovšem docházelo k znetvoření či smrti pacienta. Tato metoda se nazývá variolizace a předcházela úspěšnější vakcinaci, kdy se očkovalo virem kravských neštovic, na které se neumíralo. |
Kvůli válečným konfliktům, ale i vlivem nedůvěry rodičů a poplašným zprávám se ovšem časem začala proočkovanost snižovat. Poslední epidemie z roku 1872 zabila v českých zemích 43 tisíc lidí.
V reakci na to následovalo vylepšení vakcín, zpřísnění povinnosti očkovat a z úst lékařů poprvé po tisících letech znělo odvážné slovo – eradikace, tedy vymýcení neštovic.
Na tu se však muselo čekat až do roku 1959, kdy byl vyhlášen světový eradikační program pravých neštovic, do jehož čela se postavil v úvodu zmíněný Karel Raška.
Památný telegram z Afriky
Český lékař Karel Raška sedící za stolem se už přestal mračit. Navrhl plán, aby se místo zdlouhavého a nákladného plošného očkování armáda zdravotníků soustředila hlavně na jednotlivá ohniska nákazy, tam aby ovšem zasáhla s maximální důsledností. Podařilo se. Neštovice vymizely nejdříve v Latinské Americe (1971), po velkých potížích v Indii (1975), z Afriky nakonec zůstala „nevyčištěna“ jen Etiopie a Somálsko.
Jednoho dne, 17. dubna 1978, přichází z Afriky památný telegram: „Pátrání skončeno. Žádné další případy nejsou zjištěny. Ali Maow Maalin, kuchař nemocnice v somálském městě Merca, je posledním známým případem neštovic na světě.“ Karek Raška zvítězil.
