Třebaže disciplína „teorie řemesla“ může znít jako protimluv, Boorstin ji ovládá. Pedagog má vlastní zkušenost režiséra či scenáristy od dokumentů po seriály, coby producent se podílel i na vzniku slavného díla Všichni prezidentovi muži a svůj pohled do filmařské kuchyně prokládá historkami z praxe.
Jan Svěrák dostal Boorstinovu knihu přímo od jejího autora v roce 1996, když byl ve Státech s filmem Kolja.
„Prolistoval jsem ji, prohlédl si obrázky a odložil. Trvalo mi skoro deset let, než jsem ji znovu otevřel. To když jsem po čtyřicítce náhle ucítil potřebu porozumět hlouběji tomu, co dělám. Prostě mi už tvorba na základě pouhého líbí nelíbí nepřipadala dostatečná, chtěl jsem poznat, proč a jak věci ve filmu fungují. A v Boorstinově knize jsem našel nečekané množství odpovědí,“ vysvětluje režisér, jak z publikace čerpal při natáčení komedie Vratné lahve, při plánování akčních scén filmu Kuky se vrací i při práci na scénáři snímku Po strništi bos.
„Dvakrát jsem s autorovým souhlasem podle jeho knihy přednášel na pražské FAMU. Jak jsem se jí stále dokola zabýval, zjistil jsem, že ji mám vlastně z poloviny už přeloženou a že by byl hřích nechat si takový zdroj jenom pro sebe. Tak jsem loni zasedl a překlad dokončil. Filmová teoretička a kamarádka Iva Hejlíčková pak z mých vět vymetla zbytky anglického slovosledu a zkontrolovala text i po stránce faktické, takže teď máme knihu, která je snad nejen čtivá, ale i důkladná,“ shrnuje Jan Svěrák své setkání s Tajemstvím filmové řeči.
Důvod, proč se z knihy stala tak vyhledávaná četba, spočívá v základní otázce, již si podle Boorstina filmaři kladou. Funguje to? Zabírá to? Působí to na diváka?
„Film je vesmír, v němž náhoda nemá místa, od barvy šatů po vrznutí dveří jde o řetězec rozhodnutí,“ vysvětluje autor, jak u Všech prezidentových mužů testovali při zkušebních projekcích dva různé konce. A přidá základní paradox tvorby: „Abyste mysleli jako filmař, musíte uvažovat jako váš divák, tedy udržet si původní, naivní, dětské reakce.“
Podle Boorstina spojuje sledování filmu tři prožitky: voyeurský, zprostředkovaný a fyzický. Přičemž prožitek voyeura je rozumový, tudíž se musí dodržovat pravidla a logika, aby divák právem nenamítal „proč nezavolali policii?“.
Popisuje také na příkladech, co ruší divácké prožívání: samoúčelná obrazová výstřednost, postsynchrony, chyby v návaznosti, přemíra slov. A ve finále objasňuje úspěch amerického filmu: „Hollywoodští filmaři uzavřeli se svým masovým publikem dohodu: ať už pro zisk, ego, či z prosté zvídavosti se snaží dát každému to, co by na plátně chtěli vidět sami.“
Knihu Tajemství filmové řeči vydala Euromedia v edici Universum.
