Za totality ji okupovali zlí policisté, nyní hodní aktivisté, nepatří ale ani jedněm, ani druhým. Právně vzato je zeď majetkem maltézských rytířů, nicméně rozhodování o tom, co bude na její omítce stát, si přivlastňují jiní. S nejlepšími úmysly, samozřejmě, jenže tím se z improvizace stává instituce a z Lennonovy zdi úřední vývěska.
Minulý režim přetřel plochu plnou politických výzev několikrát zeleně či šedivě a účastníky shromáždění zatýkal. Novodobá anexe prostoru určeného všem bez rozdílu se schovává pod bohulibé cíle.
Zeď postupně přemalovala například výtvarná skupina Rafani, pak parta údajných studentů umění, nedávno úředně schválený kolektiv profesionálů na počest výročí listopadu 1989 a naposledy uskupení brojící proti klimatickým změnám.
Vesměs tedy lidé, kteří by si k vlastnímu zviditelnění nemuseli vypomáhat zrovna veřejným záborem posvátného místa fanoušků i turistů.
Ještě horší než vzájemné tahanice nejrůznějších apoštolů by však mohl být pokus, jak do nich vnést řád. Pochopitelně demokratický. Dejme tomu, že by se ustavila ministerská komise s poměrným zastoupením pohlaví, etnik a vyznání, která by stanovila pravidla.
Ať si na Lennonovu zeď píše, kdo chce co chce, ale jenom ve všední dny od osmé ranní do šesté večerní, pouze červeným fixem a maximálně do výše jednoho metru. Kdo se dopustí pravopisné chyby, může být pokutován v jakékoli měně, kdo poruší dané limity, dostane zákaz vstupu do oblasti Kampy na deset let plus zákaz veřejného přednesu písní Johna Lennona na doživotí.
Zeď v srpnu 1981.
Zní to sice absurdně, avšak oklešťování svobody ve jménu svobody začíná zpravidla z ušlechtilých pohnutek. Speakers’ Corner neboli roh řečníků, tedy proslulé místo v londýnském Hyde Parku, kde smí kdokoli promlouvat na jakékoli téma bez rizika trestu již od roku 1872, regulaci nezná. A běda, kdyby městská vyhláška stanovila třeba jen povinné rozměry bedýnek, ze kterých kazatelé všeho druhu sdělují spoluobčanům svá moudra.
Od totalitních strážců je už Lennonova zeď chválabohu osvobozena, nyní ji zbývá osvobodit od spasitelů přesvědčených, že jejich myšlenky či malůvky jsou zásadnější než neumělé výplody těch druhých.
Což je znak jednak elitářské pýchy, jednak naprostého nepochopení smyslu existence pár metrů čtverečních, na kterých se mírumilovně snášejí probodnutá srdíčka s bojovnými hesly i sprejerskými značkami.
A Letitia, Ferdinando či šest Belgičanů, jejichž podpisy mezi jinými přibyly na zdi během posledních dnů navzdory masivní převaze varovného výkřiku Klimatická nouze!, to naštěstí dobře vědí. Stejně jako neznámý autor kouzelného nápisu Czech Norris.
V dokumentu Forman vs. Forman, který míří jako pocta klasikovi do Cannes, říká Miloš Forman mimo jiné: „Svoboda je zvláštní slovo. Takové slovo z hlíny. Každý si ho hněte tak, jak se mu to hodí. Já jen vím, že svoboda je pouze tam, kde ji můžete veřejně a nahlas zpochybnit.“
Možná by se režisérova slova měla vyrýt hned vedle muzikantova portrétu na Lennonovu zeď, než si ji zase někdo „pronajme“ a všechny ostatní přezíravě zabílí.
