Stejně jako loni v Brně mu „menší“ koncertní prostor slušel lépe než sportovní haly, kde bývá (vzhledem k absenci projekcí) pro vzdálenější diváctvo pouhou tečkou. Přitom v detailech je nenápadná síla současné doprovodné sestavy, detailně je zábavné sledovat i zpěvákovu mimiku a „pohybovou show“.
Koncert začal tak, jak je v posledních letech běžné – za prvé na sekundu přesně, za druhé novější, oscarovou skladbou Things Have Changed. Zmiňovat, že následující klasiku It Ain’t Me Babe muzikanti převlékli k nepoznání, je nošením dříví do lesa. Kdo se tomu diví, měl by si najít jiný idol, Dylan to tak dělá od pradávna. A co víc, troufne si leckdy ignorovat veškeré své velehity... což však nebyl případ nedělního, na hymny relativně bohatého večera.
V propagačních materiálech už delší dobu překvapují věty o improvizaci a nečekaných změnách v koncertním programu. Uvolněná nálada na pódiu a časté „porady“ s doprovodnými hudebníky tomu sice nasvědčují, ve skutečnosti má však pán v černém své setlisty a průběh písní promyšlené a od podzimu v nich nezměnil téměř nic. Před každým turné provětrá a z dobré poloviny pozmění repertoár, to ano, pak ho však drží až do konce etapy.
Bob Dylan si hraní viditelně užívá, rok od roku zraje i jeho zpěv – to tam je těžko identifikovatelné skuhrání příznačné pro začátek století. Kdo ví, jsou-li za změnou k lepšímu nedávné hrátky s repertoárem Franka Sinatry (k jehož klenotům Dylan interpretačně přistupoval s velkou pokorou), foniatr nebo prostě dobrá nálada, ale takhle malebně, srozumitelně a čistě snad bard za svou bezmála šedesátiletou kariéru ještě nezpíval. Výjimkou včera nebyly úsměvy, občasné legrační tanečky a na konci úklona – kdo černého havrana zná, ví, že toho by se od něj v dřívějších letech nedočkal.
Doprovodná sestava zeštíhlená o druhého kytaristu Stu Kimballa je se svým kočím pozoruhodně sžitá, voní po country, blues a starých časech a opírá se o precizní ozvučení. Mistr se oproti loňským brněnským improvizacím za klavírem ukáznil (snad že obdělává volná políčka po odejitém dlouholetém spoluhráči), z kufříku zas po čase vytáhl i foukací harmoniky, to kytaru dávno pověsil na hřebík, od toho má v sestavě jiné borce.
Never Ending TourAutor: Bob Dylan Místo konání: Lucerna, Velký sál, Praha 7. dubna 2019 |
Příjemná nálada v natěšeném sále bublala zejména při svižnějších kouscích (Thunder on the Mountain), výbuchy nadšení pak lemovaly pětici harmonikových sól a také občasné mistrovy výlety po pódiu, zejména pak ten, který se protáhl na celou temnou Scarlet Town. Píseň z alba Tempest (2012) odzpíval kovbojsky rozkročen pohrávající si se stojanem na mikrofon jako s kouzelnou hůlkou.
Vrchol koncertu obstarala pravěká Don’t Think Twice It’s All Right, zpomalená natřikrát a odzpívaná téměř jen s klavírem. Na jejím konci se lidé prostě postavili, tleskali a slzeli, ač se ještě zdaleka nekončilo.
Četní hudralové na téma „není mu rozumět, není to poznat“ si mohli s Dylanem ten krásný starý text zazpívat slovo od slova. A po letech zařazená Like a Rolling Stone? Slzy vystřídaly smích nad hravostí dovedenou do krajnosti. Loni v Letňanech ji Mick Jagger a spol. zahráli tak, jak ji každý zná, to její autor Dylan se s ní pomazlil. A to byl leitmotiv včerejšího večera – nejen hrát, ale ještě si přitom hrát. Je to pěkné, když jsou ve starých vážených pánech pořád neposlušní kluci.
Loni na podzim odehrál Bob Dylan v newyorském divadle Beacon sedm nachlup stejných vystoupení za sebou. Lze tedy očekávat, že pondělní i úterní koncert v Lucerně budou jako ten nedělní – dvouhodinové, dvacet písní čítající... a skvělé.
