Jak se v dobách ČSSR stanovovaly ceny v obchodech?
Maloobchodní ceny se určovaly bez ohledu na velkoobchodní ceny. Nejdůležitějším faktorem v ceně byla takzvaná obratová daň, která se v případě základního zboží jako byly potraviny pohybovala v záporných číslech. To znamená, že je dotoval stát. Trvale se pod náklady prodávalo například mléko. Na druhé straně daň mohla dosáhnout několika tisíc procent, což platilo u zboží zejména ze Západu, které se považovalo za luxusní.
Kdo cenovou politiku řídil?
V zásadě byla tvorba cen výrazně centralizována. O základních obrysech cenového vývoje rozhodovalo nejužší vedení komunistické strany, tedy politbyro a později předsednictvo ÚV KSČ. Na celkovou soustavu cen a na mechanismus jejich tvorby dohlížel i specializovaný Nejvyšší úřad cenový.
„Za komunistů bylo líp.“ Jak vnímáte tento nostalgický postesk?
Statisticky lze dokázat téměř cokoliv. Když do spotřebního koše dáte věci, které jsou dnes běžné a relativně laciné, tak zjistíte, že před rokem 1989 byly velice drahé, protože byly považovány za luxusní. Ale může to být i naopak. Pokud si zvolíte potraviny v té nejzákladnější kvalitě a připočtete k nim například ceny bydlení, tak vám vyjde, že životní náklady byly dříve výrazně nižší. Navíc statistika cen nereflektuje, jak bylo zboží či služby reálně dostupné.
SOCIALISTICKÁ SAMOOBSLUHAPodívejte se, jak vypadaly obchody a zboží v dobách ČSSR v naší unikátní galerii. |
Jakou roli ve společnosti a tehdejší ekonomice sehrály tuzexy? Byl jejich smysl i v tom, aby měli lidé západní zboží zdánlivě na dosah?
Ne, mělo to zcela praktické důvody. Vznikly v době, kdy se trochu oživil zahraniční cestovní ruch a zejména, což platí hlavně o začátku 60. let, přibylo československých občanů, kteří vydělávali ve volně směnitelných měnách. Základním cílem tuzexu bylo získat co nejvíce valut. Vlastně tím režim porušil všechna pravidla a ideologické poučky, protože když jste si do tuzexu přišel vyměnit dolary a marky, nikdo se vás neptal, odkud je máte. To bylo naprosto paradoxní, nicméně pragmatické opatření.
Prý bylo z hlediska režimu žádoucí, aby fungoval černý trh.
Ten byl daleko víc kvetl před rokem 1948 a přežíval přes tvrdé represe ještě na počátku padesátých let, kdy zde ještě bylo lístkové hospodářství. Později už se obchodovalo na černo jen s komoditami, které se ze Západu nedovážely, jako např. gramodesky s populární hudbou nebo později videokazety, např. s pornografií nebo akčními filmy. Bylo zde podpultové zboží, ale to se nedá nazvat klasickým černým trhem. Třeba řezník prodal nedostatkové druhy masa známému nebo tomu, od koho mohl získat nějakou protislužbu nebo mu mohl poskytnout záštitu.
Které období ze čtyřiceti let komunismu bylo z hlediska tehdejšího konzumu pro člověka nejpříznivější?
U potravin 70. a 80. léta, kdy se podařilo zlepšit výkon zemědělství. Ještě na začátku 60. let byla země v mnoha ohledech nesoběstačná a docházelo k velkým výpadkům v zásobování potravinami živočišného původu.
Po měnové reformě v padesátých letech se prudce propadly ceny, ale i kupní síla obyvatel. Co bylo pro tuto dobu typické?
Byla nastavena poměrně velmi vysoká cenová hladina, a to i u potravin. Umožnilo to dělat atraktivní politiku snižování cen, která trvala až do začátku šedesátých let. Při měnové reformě byly dvě ceny, na volném a vázaném trhu. Cena po reformě byla někde mezi tím. Pro většinu lidí reforma znamenala zdražení potravin, protože nakupovali na vázaném trhu. Tam byly nízké ceny, ale musel jste k tomu dát lístky. Ale na volném trhu, kde se za lístky nekupovalo, byla cenová hladina velmi vysoká. Na rozsáhlejší nákupy ve volných obchodech však naprostá většina lidí neměla peníze.
Ceny u zboží se obvykle v rámci celé komunistické éry měnily jen málokdy. Ale někdy dost výrazně. Třeba káva v roce 1977 z roku na rok skokově zdražila ze 160 na 240 Kčs. Podobně čokoláda.
Bylo to vyvoláno růstem cen na světovém trhu komodit, vyvolaném mj. i prudkým zvýšením cen ropy ve světě.
Výrazně kolem roku 1968 zdražovalo také nepotravinářské zboží jako byl textil a nábytek.
Ekonomická reforma počítala s částečným uvolněním cen u zboží, které se nepokládalo za zcela základní. Mohlo to vést ke zdražování. Například ceny zeleniny šly nahoru, protože nebyla vnímána jako klíčová základní komodita. Problémem bylo uvolnění cen zboží, které na trh dodával jen jediný výrobce. Ten svého monopolního postavení mohl zneužívat.
Překvapilo mě, jak drahý byl textil, třebaže zde existoval masivní textilní průmysl, vyvážející do zemí RVHP.
To je sice pravda, ale nesmíte zapomínat, že textilní zboží bylo relativně drahé až do výrazného zlevnění po uvolnění dovozů z Asie. Lidé většinou disponovali menším šatníkem, než je dnes obvyklé a běžnou praxí bylo opravování oblečení – např. látání ponožek nebo správky punčoch. Ale i na Západě bylo textilní zboží relativně dražší než nyní.
Fotogalerie |
Bylo statusovým symbolem tehdejší společnosti auto?
V padesátých letech byla luxusním produktem televize. Po měnové reformě v roce 1953 byla nasazena velmi vysoká cena, která se ovšem rychle snižovala. V průběhu 60. let se televizory rozšířily do všech vrstev. S automobilem to bylo trochu složitější. Ještě v šedesátých letech byl symbolem luxusu. Ale v roce 1964 přichází relativně levný vůz Škoda 1000 MB. Jeho produkci se dařilo zvyšovat a v roce 1972 se mluví o tom, že trh je kvantitativně nasycený. To znamená, že jste mohl koupit automobil, pokud vám nezáleželo na typu. Musel jste brát, co bylo dostupné. Pro většinu lidí to byla škodovka levnějšího typu, případně trabant či wartburg. Lada nebo Fiat už byly spíše nákladnější, o volze vůbec nemluvě. Kromě toho volha měla velmi drahý provoz a platila za papalášské auto. Tatra 603, později Tatra 613 byla pro běžného občana v podstatě nedostupná – na konci sedmdesátých let stála skoro 300 tisíc.
Jak se sháněla auta západních značek?
Dovážela se především přes Tuzex, i když i v běžných mototechnách se v omezeném množství a za velmi vysoké ceny západní automobily také prodávaly. Tuzexové bony měli například ti, kdo vyjížděli na montáže do rozvojových zemí a přivezli si tuzexové konto. Přitom to nemuseli být nutně členové KSČ, vyžadovala se však určitá loajalita.
Kde vzal člověk na auto, které stálo kolem 50 tisíc Kčs, když mzda byla v roce 1970 zhruba 2000 Kčs a nefungovalo dnešní bankovnictví?
Pro běžného člověka s průměrným příjmem to znamenalo především dlouhodobé spoření. Šetřit se dalo právě na jídle, jinak moc příležitostí nebylo. Jídlo hrálo ve spotřebním koši domácností mnohem větší roli než dnes. Výdaje za jídlo tvořily v padesátých letech 40 procent všech výdajů tehdejší domácností, později to bylo kolem 30 procent. Dnes je to samozřejmě výrazně méně. Průmyslové zboží se kupovalo méně často a navíc ho nebyl na maloobchodním trhu dostatek. Televizi jste neměnil každé čtyři roky jako dnes, ale měl jste ji deset, patnáct let. Stejně tak pračku a další předměty.
Bylo možné si půjčit?
Možnosti půjček se postupně rozšiřovaly, obecně ale platilo, že půjčit si spotřebitelé mohli pouze na zboží, jehož byl dostatek.
Jak vlastně fungovaly pořadníky?
Zapsal jste se, nicméně mohla tam být nějaká zvýhodnění pro lidi, u nichž byl „veřejný zájem“. Týkalo se to např. lékařů. Poukaz na odběr automobilu se ale mohl udělovat jako odměna. Např. poukaz na odběr osobního automobilu se přidával k některým vysokým státním vyznamenáním, společně s finanční odměnou, která mohla být utracena právě za automobil.
Disidenti a režimu nepohodlné osoby neměli šanci?
V pamětech Pavla Kohouta zaznívá, že špičkoví disidenti to měli úplně jednoduché. Došli si do tuzexu, kde dostali okamžitě, bez jakéhokoliv pořadníku automobil, který chtěli. Dokonce jim dali vybrat, jakou chtějí espézetku. Zaplatili za to západní měnou, respektive tuzexovými poukázkami, které získaly díky honorářům ze Západu. Ale samozřejmě když jste byl řadový disident, který nedisponoval západní měnou a měl jste nízký plat, tak jste peníze na nový automobil sháněl hodně těžko. V 70. a 80. letech se daly běžně koupit už i ojeté automobily, ale nebyly nijak laciné a zpočátku ani výběr spotřebitele neokouzloval.
Bylo i jiné zboží na pořadník?
Zejména zpočátku ano, např. nábytek, kterého byl v období měnové reformy nedostatek. Zvýhodňovaní byli úderníci, kteří ho získali přednostně. I to byla forma privilegia.
Zejména u některých služeb jako je jízdné nebo bydlení byly ceny dlouhodobě konstantní, měnily se zřídkakdy. Ale trochu překvapivě noviny coby nástroj propagandy zdražovaly mnohem častěji.
Hodně odbytu měly noviny v úřadech a institucích, takže zdražení takový dopad nemělo. Navíc se nejednalo o nijak závratné položky. V sedmdesátých a osmdesátých letech byla pro režim mnohem důležitější televize. Spousta lidí noviny nečetla.
Na přelomu čtyřicátých a padesátých letech byla nižší jakost zboží, poznamenal tehdejší statistický úřad.
Byl to trik, který se obecně používal. I na začátku 60. let vypukla zásobovací krize. Bylo považováno za politicky neúnosné, aby stoupaly ceny základních potravin. Řešilo se to výjimkami z jakostních norem, a to znamenalo zhoršení kvality. Platí to například o mléku, másle, některých masných výrobcích či čokoládě.
