Je to trošku jako v Hitchcockově hororu. Setmělo se, sedím na lavičce v telavivském parku Dubnov, jen kousek od Muzea umění. Přijde jedna kočka, za ní druhá, třetí, čtvrtá... Během několika minut jich napočítám přes dvacet. Všechny posedávají opodál, olizují se a koukají na mě. Záhada je brzy vyřešena, přichází paní, která jim nese jídlo.
Tamní kočky jsou zkrátka naučené, že touto dobou dostávají nášup. A tak se sešly k večeři. Já tam byla jaksi navíc.
Známé machovsko-šebestovské „A tak štěkám jako hrom, ať je koček milion“, by se v Izraeli neuchytilo. Podle posledních odhadů jich tu žijí dva miliony. A někteří experti varují, že během několika let těchto chlupáčů může být dokonce tolik, co obyvatel. Tedy zhruba osm milionů.
Už dnes je podle médií Izrael zemí, kde žije nejvíc pouličních koček na hlavu. V Tel Avivu jsou po setmění téměř všude. Černobílé, zrzavobílé, plyšově šedivé, mourovaté, černé.
Hoví si v předzahrádkách, ve stojanech na noviny, u popelnic, na zídkách, na střechách zaparkovaných aut. Vlastně není místo, kde by se nedala spatřit nějaká kočka.
Rozpočet na kočku
Zdánlivě to problém není. Těch, kdo hlavně večer vyrážejí do ulic, aby nakrmili kočky, je dost. „Co chcete,“ oboří se na mě jedna paní, když si chci vyfotit různorodou kočičí „smečku“ kolem ní při krmení. Že se na kočky jen dívám, ji uklidnilo. Kočky totiž budí vášně. Zatímco pro některé Izraelce jsou to také boží stvoření a bezbranná, ke kterým se nelze obracet zády, jiní v nich vidí problém: dělají nepořádek na ulicích, jsou cítit. Krmič koček se pak může se zlou a křikem potázat, pokud má v sousedství někoho z druhého tábora.
Třeba padesátiletý Ronen dokonce neustále vozí žrádlo pro kočky v kufru svého auta, co kdyby narazil na nějaké hladové. I to se stává. Černý kocourek na rozvalinách bývalého křižáckého hradu v Apollonii, zřejmě zvyklý, že mu pokaždé někdo něco hodí, se dožadoval jídla tak neodbytně, až děsil turisty.
Tova Saulová patří k těm, kdo krmí toulavé kočky. V centru Jeruzaléma se o ně stará už více než dvě desetiletí.
Ne všude ale mají s kočkami problém. V průmyslové Haifě na ně tak často nenarazíte, naopak rekord drží Jeruzalém. Právě tamní kočky se nedávno opět dostaly na stránky novin a problém s nimi se začal znovu propírat. Izraelská média zveřejnila, že právě tady na kilometr čtvereční žije vůbec nejvíc koček na světě – dva tisíce.
Jeruzalémská radnice začátkem roku zveřejnila, že z rozpočtu letos vyčlenila 27 tisíc dolarů na krmení pouličních koček. Okamžitě se strhla debata, jestli je to správně.
Recept na to, jak se zbavit přemnožených koček, totiž není jednoduchý. Zatímco některé organizace tvrdí, že řešením je kočky chytat, kastrovat a pustit zpátky. Jiné jsou přesvědčené, že tento model nefunguje a že by se měly přestat krmit, jelikož čím méně budou mít jídla, tím méně se budou množit. Jenže na to mnozí Izraelci nemají srdce. A na kastraci všech koček zase chybějí prostředky, byť na ni jdou až čtyři miliony dolarů ročně.
Zákaz krmení by v této zemi také neprošel. Politik, který by to navrhl, by se nejspíš musel rozloučit s kariérou. Je to pár let, co se na Facebooku strhla bouře kvůli kočce. Někdo ji totiž vyhodil z bytu a na sociální síti se objevila fotka, jak kocourek trpělivě čeká, až ho pustí zpátky domů. Cynicky by se dalo říci: o jednu kočku na ulici více nebo méně, na tom už nesejde. Ale Izraelci to viděli jinak: doteď měl hezký život na gauči a teď má trpět na ulici, vždyť to nepřežije. Netrvalo dlouho, kocourka se někdo ujal a původnímu páníčkovi někdo pomaloval dveře.
Izrael s přemnožením pouličních koček zatím svádí marný boj.
Mnozí Izraelci sice nejsou zrovna nadšení, když jim kolem domu pobíhají tucty koček, ale na druhou stranu je vztah ke zvířatům v židovské kultuře laskavý. Tak třeba když naprší a vylezou šneci, nejsou mnozí líní se shýbat, zvedat je z chodníků a dávat na trávu, aby na ně omylem někdo nešlápl. Izrael také patří k zemím, kde je nejvíce vegetariánů. Ti tvoří 13 procent populace.
Stačilo necelé století
Jak napsal přispěvatel na serveru Times of Israel, ještě ve třicátých letech žádný problém s kočkami nebyl. Na území dnešního Izraele si je po tisícovkách začali přivážet Britové, aby eliminovaly populaci krys. Stačilo necelé století, aby nebyl problém s krysami, ale s kočkami. Ty nyní ohrožují i jiné drobné tvory, hady, ještěrky, ptáky a chameleony. Problémem jsou i nemoci, přestože vzteklina mezi toulavými kočkami zatím rozšířená není. Začátkem ledna v médiích proběhla zpráva, že 21letému Izraelci selhaly ledviny poté, co hladil kočku. Už předtím na tom nebyl se zdravím nejlépe a bartonella čili nemoc kočičího škrábnutí ho dorazila.
Víc než to však hrozí nákaza toxoplazmózou, která je nebezpečná hlavně pro novorozence a těhotné ženy. Podle listu Haarec mohou kočky začít přispívat i k šíření nebezpečné leishmaniózy.
Kam s nimi?
Izraelci sice žádného svého kocoura Mikeše nemají, ale kočky se už staly součástí jejich životů. Někteří jsou za jejich krmení schopni utratit značnou část svých příjmů – nakonec, na vyhladovělou kočku se tu dá jen těžko narazit. Některé trpí i obezitou. (Mimochodem, nejčastější jméno pro kočku je tu Mici. A krátká odbočka pro pejskaře – psi nejčastěji dostávají jméno Muki.)
Izrael s přemnožením pouličních koček zatím svádí marný boj. Podle listu Haarec se situace v posledních letech zhoršila, neboť některá města neměla na kastraci peníze.
Zkouší se všechno: tak třeba před třemi lety přišel ministr zemědělství Uri Ariel z ortodoxní strany Židovský domov s návrhem, že kočky budou deportovány. Všechny se podle jeho návrhu měly pochytat a pak rozdělit do svou skupin podle pohlaví. Zemi, která by půlku z nich přijala, by se dalo na výběr, jestli chce kočky, nebo kocoury. Tím by se zabránilo jejich dalšímu rozmnožování v Izraeli.
Ministr si tím utrhl ostudu a sklidil výsměch. Těžko by asi našel stát, který by zvířata dobrovolně přijal. Ale i kdyby, pochytat všechny je nadlidský úkol. I zastánci kastrace připouštějí, že zhruba třetině koček se daří unikat.
Kočka ke vstupence?
Podle přispěvatele listu Times of Israel, který se zapojil do nejnovější debaty, by možná bylo řešením, kdyby každá kočka našla svého páníčka. Prostě by si je lidé adoptovali. Tyto hlasy znějí i od těch, kdo jsou proti krmení koček. Podle nich by si lidé, kterým leží na srdci těžký osud těchto tvorů a krmí je na ulicích, měli zvířata vzít domů a postarat se o ně.
To se nicméně už děje. Na 30 procent koček v izraelských domácnostech je podle statistik původně z ulice. Dalších 20 procent bylo odebráno z útulků. Nahrává tomu i fakt, že podle průzkumů se až 70 procent Izraelců vůbec nezajímá o to, jestli má jejich domácí mazlíček rodokmen.
S originálním nápadem na řešení problému pak přišel zaměstnanec telavivského Muzea židovského národa. Když jsem obdivovala kočku, která si hověla na pultu u prodeje vstupenek a neznalá situace jsem se ptala, jestli ji můžu pohladit, odpověděl: „Klidně si ji vezměte domů.“ Namítla jsem, že to asi nepůjde, že bydlím v Praze. Nedal se: „Ale to vůbec nevadí, jen si ji vezměte, v Praze ještě nebyla. Určitě se jí tam bude líbit.“
