Rozeznat dobrou investici u zavedeného jména asi není tak složité, ale jak to poznáte u mladého umělce?
Když jdete na výstavu různých autorů, vždy se vám tam něco líbí, něco ne a u něčeho se zastavíte a zcela vás to vykolejí. Nevíte proč. To jsou většinou autoři, kteří mají potenciál. Cítíte přesah.
Roli zajisté hraje i osobní vkus.
Kupcům říkám, aby si kupovali to, co se jim líbí. Pak je nutné sledovat vývoj daného autora. Pokud jde o umělce svědomitého, znalého řemesla a snažícího se vystavovat, většinou uspěje.
Umí český galerista umělce uživit, jako tomu je v zahraničí?
V Rakousku nebo Německu má každý slušný umělec svého galeristu. Ten si z prodaného díla bere až padesát procent, přesto jej uživí. Pořádá mu výstavy, vydává katalogy. U nás je bohužel trh tak malý, že pro to není prostor. Umělec, který je v Česku úspěšný, galeristu nepotřebuje a toho, který je neznámý, ale má potenciál, zase galerie nedokáže uživit.
Takže pak hledají podporu právě za hranicemi.
Je to tak. Třeba fotograf Michal Macků má báječného italského galeristu, malíř Tomáš Němec zase prodává hodně v Německu. Když jsme se více zaměřovali na prodej fotografie, tak jsme jezdili do USA na veletrhy a tam se nám čas od času podařilo prodat práce současných umělců, ale z devadesáti procent byl zájem o klasiky. Současní autoři to nemají jednoduché.
Co kdyby se veřejnost začala o výtvarné umění více zajímat?
Spíše ho kupovat. Na jednu stranu máme přehledy o tom, kolik se za poslední roky prodalo českého umění, na druhou stranu to číslo vůbec nic nevypovídá o současné tvorbě. Znovu opakuju, jde o prověřené autory. Umění se kupuje téměř jako jistota – Josef Šíma, Toyen, Josef Čapek, Jan Zrzavý, Emil Filla. Mají nastavenou cenu u nás i v zahraničí. Přitom by se investoři měli inspirovat například u sběratele Richarda Adama, který vytvořil velkou sbírku současného umění, protože nakupoval v době, kdy studenti na AVU dokázali prodat obraz za dva tisíce korun, a dnes má hodnotu dvě stě tisíc, a to uplynulo deset let.
Jak jste tehdy Američany po pádu železné opony přesvědčili, že mají českou fotografii kupovat?
Ač by se to tak mohlo jevit, ona zcela neznámá nebyla. Sběratelé typu Manfreda Heitinga sem jezdili už v sedmdesátých letech kupovat si fotografie od Jaroslava Resslera, Jaromíra Funkeho nebo Františka Drtikola. My jsme jim ale chtěli ukázat, že existují i jiní. Vinou železné opony si tu umění žilo vlastním životem, nedalo se opisovat od zahraničních kolegů. Možná díky tomu jsme pak objeli třeba padesát veletrhů a všude prodali minimálně padesát fotografií, na rozdíl od kolegů.
Jiří JaskmanickýJiří Jaskmanický pochází z Jaroměře. Původním povoláním speciální pedagog se rok věnoval léčbě narkomanů. V 90. letech pak založil Galerii Paidea a začal se naplno věnovat prodejům a nákupům výtvarného umění. Později zakládal také České centrum fotografie. Je považován za odborníka na černobílou fotografii. V současné době působí ve společnost Art Mozaika. Žije v Praze.  |
Co kupce na snímcích zaujalo?
Říkali, že jsou to fotky romantické, nápadité a jiné právě kvůli specifickému historickému vývoji. Samozřejmě byl vždy největší zájem o díla vycházející z české avantgardy.
Nerozprodalo se tehdy do zahraničí dílo, které mělo zůstat v Česku?
To je složité. Na jednu stranu nikdy nebudete slavní, když se neobjevíte ve světě. Na druhou stranu je skutečně potřeba, aby se to důležité uchovalo zde. Přesto se situace proměňuje. František Kupka se dnes lépe prodá v Česku než za hranicemi. Šíma totéž. Čeští investoři jsou ochotni zaplatit větší cenu, než kterou by za to dílo dali za hranicemi. U fotky je vývoj pomalejší.
Určitě se však proměňuje způsob, jakým umělci, a obzvlášť studenti umění fotografii vnímají.
Ano, přestává být samostatným médiem. Jedete na veletrh a tam potkáte fotografa a umělce. Ten první ji dělá klasickou nebo digitální metodou, ten druhý spíše digitální, ale nijak to nezmiňuje. Andreas Gursky neříká, že jeho dílo je fotka. Jde o umělecké dílo pohybující se v hodnotě desítek až stovek tisíc dolarů. Představuje jiné pojetí uměleckého přístupu k médiu. Klasická fotka nezanikne, ale bude se s ní jinak pracovat. Problém videoinstalací, které dnes na fotku navazují, i konceptuálního umění obecně je, že se špatně věší na stěnu. To může do muzea nebo galerie. Jinak zanikne nebo zůstane v katalogu.
Navštěvujete klauzury na Vysoké škole uměleckoprůmyslové a na Akademii výtvarných umění v Praze?
Z bezpečnostních důvodů ne, protože z toho bývám smutný. I když se snažím k začínajícím umělcům přistupovat shovívavě, jelikož se nacházejí na začátku své tvorby, už tam lze rozeznat jistý potenciál. A ten nalézám při troše štěstí pouze u jednoho člověka, a to jsem ještě rád. To ostatní jsou jen pokusy o umění. Problém však začíná už u přijímacího řízení.
Jak vypadá?
Odpovědné osoby se domnívají, že student nemusí umět řemeslo a stačí, když má invenci. Bohužel když nezvládnete řemeslo, bude výsledek vždy tragický. Studenti tak často opouští školu a zklamaní končí v reklamních agenturách jako grafici, marketingoví specialisté nebo pracovníci PR. Nezávidím jim to. Nicméně si trvám na tom, že kdo umí, prosadí se.
Jak často se ve své praxi setkáváte s kýčem?
Moc kýčů se dnes neobjevuje, pokud neberete v potaz amatérskou krajinářskou tvorbu, kterou si v centru Prahy můžete koupit na každém rohu. Čas od času děláme výstavy spřáteleným umělcům, kteří nepředstavují žádný top a dělají to spíše pro radost. Paradoxně právě tam se stane, že jejich děl prodáte více než u renomovaného umělce. Jde o obrazy za pět tisíc, tak si je lidé spíš koupí. Ale nesoudím je. Oni se na to doma budou dívat.
Starším generacím doma na zdech stále visí alespoň jeden či dva kusy umění, ač například regionálního.
Jan Mlčoch z Uměleckoprůmyslového muzea říká, že když pojedete po Česku a oknem nahlédnete do domů a bytů, alespoň jedno dílo tam objevíte. Existuje tu jistá tradice, bohužel u mladší generace najdete většinou levné reprodukce z Ikey.
Pořádali jste výstavu fotografií herce Hynka Čermáka. Navštíví ji více lidí, když jej znají z televize?
Dělali jsme mu výstavu v rámci projektu Akta Erotika. To téma už samo osobě návštěvníky přitahuje, takže má větší návštěvnost. Jeho fotky, mimochodem výborné, tak byly příjemným osvěžením akce a určitě nám přinesly nové návštěvníky.
Jeden z aktů nafocených Hynkem Čermákem
Chodí za vámi často amatérští umělci a chtějí své dílo nacenit?
To je běžná aktivita, které se věnuji léta. Někdy jim poradím, jak začínat s cenou. Nejhorší je, když se začínajícímu umělci stane to, že něco prodá draze, a pak si myslí, že má nastavenou cenovou hladinu. Tak to není. Cena se vytváří v čase a v prostoru na daném místě. Musí se jí pomáhat, nevytvoří ji samo tržní prostředí.
Je vaší běžnou aktivitou i rozeznávání falzifikátů?
Léta se je snažíme především ve fotografii likvidovat. Je jich hodně, protože se dají celkem jednoduše vytvořit – najdete starou fotografii, která se blíží tvorbě daného autora, podepíšete to třeba Josefem Sudkem a je hotovo. Často jdu do galerie a říkám „tuto fotografii Sudek nikdy neviděl“, a přesto ji prodávají i se znaleckým posudkem jako autentickou. Nejčastěji se s nimi však setkáte na internetových aukcích.
Které umělce se podvodníci snaží napodobovat nejčastěji?
K falzifikátům přímo svádí Václav Špála nebo Emil Filla.
Existuje způsob, jak falzum zaručeně poznat?
Ne a baví mě ti, kteří tvrdí, že to na sto procent dokážou. I já se v životě dvakrát nebo třikrát nachytal.
