Britský spisovatel Simon Mawer | foto: Kristýna Hadačová, Albatros Media

Chtěl jsem zažít pražské jaro, vzpomíná spisovatel Simon Mawer

  • 4
V létě 1968 byl britský spisovatel Simon Mawer pár set kilometrů od Prahy. Toužil se podívat na události pražského jara. Nakonec však zamířil do Itálie a Česko, ve kterém ho proslavil román o vile Tugendhat, navštívil až po pádu železné opony. O pražském jaru nyní napsal román.

Proč jste před padesáti lety nakonec do Československa nejel?
Stopovali jsme tehdy se spolužákem po Evropě a byli relativně blízko, v jižním Německu. Moc jsem se sem chtěl podívat, jenže on se chtěl držet původního plánu. Takže jsme zamířili do Itálie, která je mi už čtyřicet let domovem.

Nelitoval jste?
Moc. Pamatuju si, jak jsem se vrátil v srpnu zpátky domů a matka mě jednoho rána probudila a oznámila, co se stalo v Československu.

Čekala válku?
Ano, byla vyděšená. Ve stínu událostí roku 1938 si myslela, že dojde na nejhorší. Já si tak jistý nebyl.

Takže kniha Pražské jaro je takovou alternativní verzí vaší minulosti?
Dá se to tak říct. Také tam důležitou roli sehrávají dva mladí studenti Oxfordu, kteří stopují po Evropě a chtějí poznat co nejvíce. V Německu se však naše cesty rozcházejí.

Recenzenti i pamětníci vyzdvihují míru autenticity a citlivosti vaší knihy. Jak se vám to povedlo?
Mám to tady velmi rád. Jezdím do Česka už pětadvacet let a jsem stále fascinován. Můžu přijet například do Bavorska, vidět všechnu tu stejnou architekturu, identická a promyšlená města, ale dech mi krajina i města vyrážejí opravdu až v Česku.

Myslíte, že je jednodušší psát o historii cizí země než té vlastní?
Z pohledu emocí určitě, protože máte pohled zvenčí. Můžete tudíž být objektivní a přitom citliví, protože se vás to téma nikdy nemůže natolik dotknout.

RECENZE: Hodiny, kdy dopadla sekera na naděje pražského jara. To je nový Mawer

Historické události a postavy v Pražském jaru i Skleněném pokoji čeští čtenáři dobře znají. Myslíte na to při psaní?
Primárně musím počítat s tím, že román čte člověk, který netuší, kdo byla Milada Horáková nebo Jan Masaryk. Čechům se omlouvám za zbytečnou didaktičnost, ale je důležité, aby se i zahraniční čtenáři dozvěděli, o koho šlo a jak podstatnou úlohu v evropské historii sehráli. Horákovou pokládám za jednu z nejdůležitějších žen dvacátého století.

V knize je postava Sama, tajemníka britské ambasády v Praze. Setkal jste se s někým, kdo tu tehdy pracoval jako diplomat?
S nikým, kdo by na britském velvyslanectví přímo působil, jsem nemluvil. Čerpal jsem informace hodně z otevřených archivů a knih či rozhovorů amerických diplomatů.

Proč ne těch britských?
Nemají na sebe ve zvyku tolik prozradit, na rozdíl od amerických. Britové jsou rezervovanější, Američané umějí vyprávět velmi barvitě.

Obálka knihy Pražské jaro

Nezveličují?
Ani ne, pro inspiraci ke psaní to byla velmi cenná svědectví. Díky postavě Sama mohou čtenáři pochopit pohled cizinců na pražské jaro ještě z jedné roviny, nejen z pohledu zahraničních studentů.

Jak knihu přijali v Británii?
Překvapilo mě, kolik lidí si myslí, že jde o špionážní příběh. Moc mi to radost nedělá, je to přece mnohem více. Jenže lidé rádi škatulkují a po Provazochodkyni a Dívce, která spadla z nebe mi chtějí dát nálepku autora špionážních thrillerů. Ale když píšu, nemyslím na to. Nepíšu pro vymyšleného čtenáře. Píšu pro sebe. Obecenstva a kontextu jsem si vědom až posléze při editování.

Máte v plánu se věnovat ještě nějakému období české historie?
Teď nemám v plánu nic, ale vždy jsem chtěl něco napsat o Leoši Janáčkovi, o pozdním období jeho života. Zamiloval se do mladé dívky a svět se mu obrátil vzhůru nohama. Z jeho milostných dopisů čiší touha a čirý cit, její listy se však nikdy nenašly.

Asi pro to bude nějaký důvod.
Také si myslím.