Čím vás překvapilo publikum na Colours?
Byla jsem se podívat večer předtím na islandské kapele Kaleo, která hrála na stejném pódiu, kde jsem druhý den měla vystupovat i já. Říkala jsem si – kéž bych měla tak třetinu lidí, co mají oni. A přišlo jich na mě nakonec stejně. To bylo úžasné!
Na kompilaci Lady Soul jsou i docela neznámé, zapadlé písně. Jaké to bylo procházet archivem a vybírat je?
Já úplně milujI vracet se ke starým věcem. Nedělám to často, ale tady jsem si vzala za své, že tu desku seřadím. Naštěstí kromě jedné písně jsou všechny na YouTube, takže jsem si nemusela pouštět vyloženě staré desky.
Vesměs americkou hudbu jste zpívala a nahrávala v době, kdy vše ze Západu bylo automaticky zlo. Jiří Tichota mi vyprávěl, že spirituály procházely, protože „je zpívali ústy utlačovaných černochů“. U soulové muziky to bylo podobně?
Ano, přivíraly se nad tím oči, a dokonce ty moje písně vysílali v rádiu. Ale musím říct, že jsem měla štěstí na dobu. V roce 1968 a těsně po něm byl režim k hudbě a kultuře vůbec relativně milosrdný. Když se rozjela normalizace, bylo to jiné.
Vžila se pro vás přezdívka Lady Soul, ale už tehdy jste zpívala i blues a rock. Později jste přešla k popu. Co vás k tomu vedlo?
Začali mě obklopovat čeští autoři a nabízeli mi písničky. Jeden z prvních byl Jaroslav Wykrent s úžasnou písní Lásko... Jiřina Fikejzová mi otextovala šanson To mám tak ráda. Byly to skladby, do nichž jsem mohla ten soul implantovat českým způsobem. Začala jsem si budovat originální repertoár, který přede mnou nikdo nikdy nezpíval, což je důležitý stavební kámen každé hudební kariéry.
Nicméně jste občas dělala zahraniční covery.
Dnes to nedává smysl, protože se cizí hudba u nás normálně hraje, ale tehdy jsme zprostředkovávali muziku, která se lidem líbila, ale i neznámé skladby. Lásko, voníš deštěm vyšla původně na B straně singlu od Black Sabbath, znali ji jen zapřisáhlí fanoušci Ozzyho Osbourna. Nebo píseň Muž č. 1, kterou pro mě otextoval Jarek Nohavica a v originálu ji hráli The Jacksons, tedy kapela, v níž zpíval i mladý Michael Jackson.
Kde jste vlastně k hudbě, kterou nikdo neznal, přišla?
Rané bluesovky a soulovky jsem skoro všechny znala z Radia Luxembourg.
Takže nahrát na magnetofon a učit se to z něj?
Jistě, měla jsem Sonet duo, šíleně těžká bedna to byla. A později mi kamarád emigrant začal posílat elpíčka. Třeba i novou vlnu nebo punk. I z toho jsem něco natočila.
I punkové písně?
To ne, ale pár novovlňáckých věcí ano – třeba jednu nebo dvě od Debbie Harry. Moji synové tehdy byli v pubertě, punk hrál doma pořád a lezlo mi to i ušima. Potom přišli s tou novou vlnou a to se mi líbilo, třeba The Police. Já jsem přístupná i nové muzice, člověk nesmí ustrnout a aspoň to vnímat.
Před pár lety jste ohlašovala konec kariéry...
No, vydržela jsem to dva roky, ale pak se mi strašně stýskalo po pódiu. Je škoda sedět doma a vzpomínat, jak to bylo hezké. Ale koncertuji teď umírněně – tři, maximálně čtyři měsíčně. Předtím jsem dala znovu dohromady Flamingo, hrála s Neřež i s kapelou, se kterou zazněly soulovky třeba teď v létě na Colours. A bylo toho vážně moc.
