Mlha a medvědi ostrova Hokkaidó. Výlet do snového Japonska bez turistů

Nejodlehlejším místem celého Japonska je poloostrov Širetoko, který vybíhá jako severovýchodní cíp ostrova Hokkaidó do Ochotského moře. Stejnojmenná rezervace je zahrnuta pod ochranu UNESCO jako světové přírodní dědictví. I pro Japonce je výlet na Hokkaidó něčím exotickým a na každém místě je cítit, že koloběh života a času zde plynou jiným tempem.

Návštěva hor Širetoko je bohužel téměř nemožná, jelikož na většinu z nich nevede žádná přístupová cesta a důvod je zřejmý. Žije tu nejpočetnější populace medvědů hnědých v Japonsku i ve světovém měřítku a celé území jim bylo ponecháno jako přirozené teritorium.

I tak zde zůstávají možnosti, jak tuto oblast divoké přírody částečně navštívit. Po severní straně poloostrova vede silnice do oblasti nazvané Pět jezer (Goko), která vznikla po erupci blízké sopky Ió.

K prvnímu jezeru vede dřevěný vyvýšený chodník, ze kterého je vidět Ochotské moře a vrcholy Širetoko (1254m), Ió (1562m), Čienbetsu (1544m), Okkabake (1462m), Saširui (1564m), Mitsu (1509) a nejvyšší Rausu (1660m). Všechny se tady nádherně zrcadlí v temně modré hladině.

Dojem z nedotčené krajiny je uchvacující hlavně díky štěstí na jasné počasí, protože všepokrývající mlhy jsou tu velmi časté. Návštěva ostatních jezer je možná pouze s průvodcem po navazující stezce pro omezené množství zájemců a jen v případě, že nejsou v dohledu žádní medvědi.

Koupel v horkých vodopádech

U Pěti jezer silnice oficiálně končí. Dále pokračuje pouze jako nezpevněná cesta k místní specialitě, která nemá, ani v rámci sopkami obsypaného Japonska, obdoby – vodopádům Kamuiwakka.

Zdrojem ohromného množství horké vody je již zmíněná sopka Iō. Voda stéká po jejím strmém úbočí a ještě před posledním vodopádem z útesu rovnou do moře stále dosahuje teploty 30°C. Pod vodopády jsou vymlety hluboké tůně, které tvoří četné přírodní onseny (rotenburo).

Sopka Rausu z vrcholové části průsmyku Širetoko

Vodopád Kamuiwakka

U vodopádů Kamuiwakka jsme se zdrželi velmi dlouho, protože děti nebylo možné z příjemně teplé vody vylovit ven. Pak nám poměrně slušně „voněly“ sulfanem. Voda ve vodopádech má vysoký obsah minerálních kyselin, tudíž každé šplíchnutí vody do očí bylo provázeno dětským pištěním. To ale bylo dle informační cedule u cesty žádoucí, neboť plašilo všudypřítomné medvědy.

Rusko na dohled

Poloostrov je možné přejet ze severního na jižní pobřeží pouze jediným průsmykem Širetoko. Cesta zde vystoupá až do těsné blízkosti kuželovitého vrcholu nejvyšší sopky Rausu. To ale není jediný důvod sem jet. Je to totiž také místo, ze kterého je za dobrého počasí vidět první Kurilský ostrov Kunašir.

Pohled na Kunašir je fascinující uvědoměním si velikosti Ruska. Na opačné straně světa se díváte na cíp ruského území, tedy té stejné země, do které lze dojet za pár hodin vlakem z Česka.

Na horizontu je vidět obrys prvního Kurilského ostrovu (Kunašir), který je v současnosti obsazený Ruskem.

Ostrovu Kunašir se lze přiblížit až na vzdálenost pouhých 16 km z jiného prapodivného poloostrova Notsuke. Notsuke vystupuje do moře mezi Hokkaidó a Kunaširem, vznikl navátím písků, je dlouhý téměř 15 km a v nejužším místě má na šířku pouhých 30 metrů.

Je to místo se zvláštní atmosférou. Bohatá fauna a flóra zde žije v symbióze s rozsáhlými mrtvými dubovými lesy. Dokonalé ticho s lehkým větrem nám evokoval pocit cesty k pravěkému moři. Ten den byl navíc velmi jasný večer, který nám při západu slunce vymaloval siluetu dalšího vulkánu Šari.

Ubytovali jsme se na venkovské ovčí farmě na břehu jezera Tofutsu. Večeře byla typicky japonská. Za zvuku kvákání žab z jezera jsme jedli polévku miso, kousek ryby, rýži, tofu a hlavním chodem byla vařená ploutev rejnoka.

Když pára teče z kopce

Následující den jsme vyrazili na cyklovýlet k jezerům Mašú a Kuššaro, která jsou vodou zalité velké sopečné krátery. Mezi jezery se nachází hora Atosanupuri (508m) s vrcholem Iózan.

Sirné květy tvoří prapodivné struktury a kužely.

Iózan je malá, zato velmi aktivní sopka produkující ohromné množství sírou nasycené přehřáté páry vystupující ze země z četných průduchů (fumarola). Obvykle je přístup do těchto míst zcela zapovězen. Zdejší Iózan je však výjimka.

Nejaktivnější část je samozřejmě zavřená, mnoho aktivních průduchů je ale přístupných a četná pohlazení horkou párou jasně připomínala, že tady je třeba mít se na pozoru. Všude zde kondenzují krásné sirné květy a pára je mnohdy tak hustá, že i pro chůzi je viditelnost nedostatečná.

Pokud vítr fouká směrem od horké zóny, jako v našem případě, je pro citlivější osoby obsah sopečných plynů skutečně dusivý. Já, jakožto chemik, jsem si naopak užíval na jazyku nasládlé chuti vyvolané vysokou koncentrací přírodně produkovaného oxidu siřičitého.

Sulfanem a oxidem siřičitým nám samozřejmě pořádně načichlo veškeré cyklooblečení, takže následující výšlap po serpentinách k jezeru Mašú byl stále v lehkém sirném opojení. Sirné výpary ale měly možná jeden pozitivní efekt, který jsme nečekali – působily jako repelent proti hmyzu. O čem se v průvodcích moc nepíše je, že místní mokřady a lesy jsou plné ovádů a komárů, takže se cestou po serpentinách pomalu nedalo zastavit bez štípanců. Ale o to rychleji jsme byli nahoře. Naštěstí na okraji kráteru jezera Mašú už bylo na bodavý hmyz příliš chladno.

Výhled na kužely sopek Makuwanchisappu a Sawanchisappu od parkoviště u Iózan

Iózan na sebe už z dálky upozorňuje mohutným oblakem horké páry.

Dle očekávání hluboké kráterové jezero vidět nebylo a i obecně bývá vidět velmi zřídka. Panuje zde totiž zvláštní meteorologický jev. Díky velmi chladné vodě na dně zkondenzuje vzdušná vlhkost a ta vyplní vystupující strmý kráter hustou mlhou i za okolního jasného počasí. Pára pak při mírném větru doslova vytéká po úbočí jak kapalina.

Abychom se zahřáli, především děti na sedačkách, sjeli jsme z hrany kráteru dolů k jezeru Kuššaro a koupili si na jeho břehu zelený čaj, ohřátý, jak jinak, horkou vulkanickou vodou.

Jezero Akan s kuželem sopky Oakan

Cyklovýlet jsme zakončili ubytováním se v horském onsenu Yamanoyado Nonaka na samém úpatí sopky Meakan, která je klenotem Hokkaidó a výstup na ní je doslova turistickou lahůdkou. Bohužel zdejší počasí ukázalo svou nevyzpytatelnost a silný déšť nám výstup ke kráteru znemožnil.

Měli jsme tak příležitost projít se kolem zdejších jezer Onneto a Akan, na jejichž návštěvu by nám jinak nezbyl čas. Jezera měla, zvláště za deštivého počasí, nezapomenutelnou atmosféru divoké přírody a lidské nepřítomnosti. Člověk zde zapochybuje, jestli se stále nachází v Japonsku, v té zemi plné nekonečných městských metropolí.

Zvláštnosti ostrova Hokkaidó

Ainuové
Vetšina zeměpisných názvů použitých v článku není japonského původu. Tamějšími původními obyvateli jsou totiž Ainuové, kteří v minulosti obývali Hokkaidó, jižní cíp Kamčatky a Sachalinu a severní oblasti Honšú. Většina názvů v této oblasti i po celém Hokkaidó má stále původ v jejich jazyce. Komunita čítající přibližně 20 000 Ainuů dodnes na Hokkaidó žije.

Hora Ió
Ió, případně Iózan, je asi nejčetnější jméno hory v Japonsku. Ió totiž v Japonštině znamená síra. Mnoho aktivních sopek produkujících sirné páry se tudíž jmenuje Iózan a je často velmi složité se dohodnout, o kterém Iózan se vlastně vede řeč.

Kurilské ostrovy
Od konce druhé světové války stále není ukončen spor mezi Japonskem a Ruskem o ostrovy poblíž Hokkaidó (Iturup, Kunašir, Šikotan a Habomajské ostrovy). Japonci považují zmíněné ostrovy historicky za svoje území, reálně jsou však plně pod kontrolou Ruska, které pro něj mají strategicky významnou polohu. Pod jeho kontrolou totiž zůstává námořní cesta do Ochotského moře.

Pro Japonce je situace nevýhodná, protože podstatně omezuje velikost japonských teritoriálních vod, které jsou zde velmi bohaté na ryby a nerostné bohatství. V Ochotském moři jsou navíc očekávány významné zdroje podmořské ropy.