Připadám si trochu jako auto s nevěstou. Svištím si to po zasněženém svahu v rakouském Ramsau a skoro každý si na mě ukazuje. Snad je to tím, že bílým prašanem neuháním na lyžích jako všichni ostatní, ale na kole.
Na pohled bytelném, a přece lehoučkém. S pneumatikami tlustými jak vypasená kobra. Na kole do sněhu, řečeném fat bike.
Když jsem si ho dole u skokanských můstků půjčoval, jeho majitel Michael mi tvrdil: „Lidi baví kola a baví je i sníh. Jen je nenapadne tyhle dvě věci spojit. Čím dál víc z nich se ale přesvědčuje, že je to v zimě obrovská zábava. Ubezpečuju vás, že tyhle fat biky budou do deseti let stejně populární, jako jsou dneska běžky.“
Přiznávám. Jakmile mi tohle mladý, triatlonem vytrénovaný Rakušan hodinu před polednem vykládal, bral jsem ho trochu s rezervou. Je to přece jeho byznys. Jenže už pár minut poté jsem si nasadil helmu a vyrazil na první etapu po sněhem zaváté stezce pod lesíkem.
Jak to funguje?
Paráda! Kolo právě kvůli tlustým gumám s terénním vzorkem nezapadá, chová se jako celoodpružené, výborně se ovládá. I nepříliš vysportovaný jedinec lehce nasadí solidní tempo. Poradí si se zledovatělými plotnami i s čerstvě napadanou nadílkou, snad pouze hlubší sníh dá zabrat. Jinak hravě zvládne fičet z kopce dolů, stejně jako šplhat vzhůru. Jen se nesluší běžkařům ničit stopu.
Možná by ale byli shovívaví, každý z nich po vás totiž zvědavě kouká.
„Jak to funguje?“
„Z čeho to je?“
„Fakt se neboříte?“
Funguje to jednoduše – šlapu a jedu, jako v létě. Rám s výš umístěným středem je z hliníku, pneumatiky jsou silné téměř 12 centimetrů. A ne, nebořím se, ani když se trochu vzdálím z cesty, což bych popravdě řečeno neměl. Kolo si můžete půjčit přímo v lyžařském centru Ramsau za 69 eur.
„Fat biky vymysleli na Aljašce, když v závodě Iditarod potřebovali překonávat delší vzdálenosti plné sněhu a bahna,“ vypráví mi Michael, jakmile pod azurově alpským nebem přijíždíme k vyhlídce na Schladming. „Úplně levná legrace to není, pořizovací cena je kolem 1 200 eur. Zase ale pak není nutná skoro žádná další údržba. Tuhle firmu provozuju šest let a za tu dobu jsem řešil jen jeden prasklý řetěz. Jinak nic.“
Pro děti i pro penzisty
Zastavujeme, není to však kvůli lapání po dechu. Štýrské městečko pode mnou vypadá z pláně mezi stromky jak vzdálený, nedosažitelný svět. Jednou do roka se při lyžařském Světovém poháru zaplní desetitisíci fanoušky, sjezdovka nad evangelickým kostelem z roku 1570 se pak při tradičním nočním slalomu klikatí jak osvětlená pentle.
Teď vypadá docela klidně, pokojně. Jak model z muzea vláčků.
Z výšin nad Hochwurzenem jej nahřívá slunce, paprsky dohánějí i mě. Sundavám bundu a skládám ji do batohu. Právě včas. Nasedáme, hned přehazuji, před námi se tyčí dlouhý krpál.
Čekám šílenou fušku, ovšem s fat bikem si připadám skoro jak na elektrokole. Ne že bych se nahoru soukal zadarmo, ale zas takové galeje to nejsou. Ono je to pochopitelně i tím, že oblast Ramsau má lyžařské cesty perfektně upravené.
Běžkařské stopy se tu táhnou v celkové délce 220 kilometrů, kolísají v nadmořské výšce mezi 1 100 až 2 700 metrů. Část z nich využívají i jezdci na sněžných kolech, Michaelova firma Alpine Fat Bike tady vytyčila osm hlavních tras – od 11 po 40 kilometrů.
„My vyrážíme na jednu z těch lehčích k chatě Sonnenalm,“ vysvětluje Michael, který má očividně přece jen lepší fyzičku. „Zvládnete to bez problémů, vždyť já tady jezdil s klientem, kterému bylo 79 let. Anebo i s dětmi, na fat bike je pouštím od šesti let.“
Projíždíme lesem, voní to tu jehličím. Míjíme ovčáckou boudu i sezení s pohledem na Hoher Dachstein, třítisícového krasavce střežícího celou oblast severních vápencových Alp. Míjejí nás rodinky se špunty učícími se plužit, stejně jako profíci s kombinézami plnými sponzorských log. Většinou jsme ale sami – vyhlášený areál vzdálený od Prahy jen 417 kilometrů je tak obrovský, že si od lidí snadno odpočinete.
Konkurence pro běžky
Na pevnou zem se z fat biku drápeme až po pár hodinách. Vystoupali jsme do nadmořské výšky 1 300 metrů k Sonnenalmu, dřevěné chatě vlastněné rodinou Höflehnerů. Její hlava, kudrnatý čtyřicátník Gerhard, mi na uvítanou přinese brusinkový šnaps s tradičním kaiserschmarrnem, sladkým karamelizovaným trhancem s rozinkami. Za chvíli přidá žebra od prasat z vlastní farmy, úžasnou dobrotu. Jen co se do toho pustím, Gerhard začíná hrát na tahací harmoniku.
A Michael vypráví. Jeho nezvyklé kolo se prý nehodí jen na sníh, užijete ho i na písku, měkkém či kluzkém povrchu. Náročný terén dokáže zdolat mimo jiné díky správně nahuštěným kolům, úspěch nespočívá pouze v šířce plášťů, ale i ráfků. Při brzdění se díky jeho specifickým vlastnostem vůbec nemusíte bát smyků.
To poslední oceňuji, jakmile se nad Sonnenalmem začne smrákat. Na jazyku mi ještě hraje chuť šnapsu, když se loučím s Gerhardem, naposledy osedlávám fat bike a sjíždím dlouhými svahy dolů k Ramsau. Ani to moc neženu, přesto jsem za chvilku zpátky u skokanských můstků.
Teď už Michaelovi věřím. Pro běžky je tenhle dvoukolý buclatý otesánek velká konkurence.