S tragickým příběhem Denise Donaldsona, čelního představitele teroristické organizace IRA, se vyrovnal v románech Můj zrádce a Návrat do Killybegs, které dostaly řadu cen. Nyní mu v Česku vychází kniha Čtvrtá zeď.
Své zážitky velmi silně přenášíte do literární tvorby. Je tomu tak i vašem novém románu Čtvrtá zeď, který se odehrává v Libanonu?
Tu knihu jsem napsal až poté, co jsem přestal dělat válečného reportéra. Hlavní hrdina George (Chalandonovo druhé křestní jméno, pozn. red.) je vlastně moje druhé já, kdybych ve válce zůstal. On je ten barbar. Není to tak, že bych hledal, jak se člověk chová v extrémních situacích, je to spíše o vyrovnání se s tím. Barbar, o kterém mluvím, nemůže fungovat v době míru. Mohl by se totiž špatně chovat ke svým dětem, kamarádům, kolegům.
Týdeník TÉMAVychází v pátek  Jak se spisovatel Sorj Chalandon vyrovnal s tím, že jeho kamarád byl agentem britské tajné služby MI5? A proč byl sám členem extrémistického hnutí? Více se dočtete v novém vydání týdeníku Téma. |
Který z těch válečných konfliktů na vás nejvíce vnitřně zapůsobil?
Jako novinář jsem byl ve válce Iráku s Íránem, v Afghánistánu v době války se Sovětským svazem, v Somálsku, v Libanonu. Nejvíce mě vždy zasáhlo, když jsem viděl umírat děti. Nejhorší obrazy, které ve mně zůstanou do konce života, jsou obrazy mrtvých dětí v palestinských táborech Sabra a Šatíla. Ještě více to ve mně rezonuje od doby, kdy mám sám děti.
Vnitřně se mohu smířit s tím, když zemře muž rukou muže, ale nedokážu se smířit, když je obětí dítě. A je to ještě silnější, než kdyby tam padla bomba. Když dneska sleduji zprávy o tom, co se děje v Sýrii, a v záběru se objeví mrtvé dítě, už se dál nemohu dívat.
Zmínil jste uprchlické tábory. Jaký máte názor na současnou migrační krizi v Evropě?
Můj pohled je jednoduchý. Buď tady přestaneme hromadně plakat nad tím, co se v Sýrii děje, nebo prostě otevřeme dveře. Ale když to uděláme, tak nesmíme počítat. Mám dojem, že je jasné, že my ty naše dveře neotevíráme. Přitom z velké části je to, co se děje v Sýrii a v Iráku, naší vinou.
Ano, říká se, že euroatlantická civilizace svými zásahy například v Iráku vzestup Islámského státu zapříčinila. Ale těžko to budete nyní vysvětlovat Evropanům, kteří nezažili 70 let válku a dnes čelí teroristickým hrozbám.
Nemám žádné prostředky, abych lidi přesvědčil. Ale bojuji proti těm, kteří otvírání dveří odmítají. Domnívám se, že spravedlivý postoj, který by měli zaujmout všichni Francouzi, je nesmlouvavý boj proti Islámskému státu. Včetně ochrany francouzských mešit. Zabránit tak tomu, aby se jedna část francouzské populace vzbouřila proti druhé. Neustále připomínám, že první oběti Islámského státu jsou především muslimové. Ale nikoho už nechci přesvědčovat. Nevysvětlím Islámskému státu, že to co dělají, je špatné. Ale nemám ani chuť a čas vysvětlovat populistům, že to, co říkají, není dobré. Je potřeba nesouhlasit s obojím.
