Kdy jste zjistili, že je váš syn autista?
Projevilo se to až v pubertě. Na základní škole měl zpočátku samé jedničky. Pro spolužáky byl sice trochu exot, ale zároveň osobnost, takže ho nijak nešikanovali. Jenže časem se to zhoršovalo. Jednoho dne koukám, kluk se učí dějepis. Přijdu za půl hodiny a je pořád na té samé stránce. To mu bylo těch třináct. Říkám mu, Damčo, proč nečteš, ale on pořád ukazoval první větu. Najednou se prostě nedokázal dostat dál. Už to nešlo. Pak dokonce přestal mluvit a začal nosit ze školy pětky.
Čtěte v magazínu Rodina DNESVelký rozhovor se Simonou Postlerovou o soužití s autistickým synem najdete už tento pátek 16. září v magazínu MF DNES Rodina DNES spolu s tématem Kam mizí muži o výchově synů ve světě, který patří ženám.  |
Napadlo vás, že může jít o autismus?
Člověk o tom moc nevěděl, byli jsme hlavně docela vyděšení. Pořád to byl náš skvělý chlapec s úžasným hudebním sluchem. Dlouho jsme si s mužem nechtěli připustit, že je něco špatně. Pak ale začal být agresívní. Třeba praštil sám sebe, někdy i nás, i když se hned omlouval. Najednou se bál vyjít ven na ulici. Potíže gradovaly, tak jsme skončili u lékaře. Krušná doba. Syna nejdřív hospitalizovali na psychiatrii v motolské nemocnici, pak v Bohnicích. Po špitálech strávil skoro tři roky.
Vrátil se ještě do školy?
Dokončil jen základku. Dali jsme ho pak sice na soukromé gymnázium, ale tam už to nešlo. Měl potíže v kolektivu, nic nechápal. Opět tam byly fyzické ataky. Najednou třeba praštil do stolu tak silně, že ten letěl... Hrozilo, že si ublíží.
Jak jste se s jeho diagnózou vyrovnávali?
Tehdy přetěžko. To vědomí, že je to napořád, že se o sebe vaše dítě nepostará, se nedá jen tak zpracovat. Najednou jste postavena před zvláštní, vlastně až fascinující skutečnost. Přemýšlíte, jak uvažuje, co cítí, vnímá. Musíte absolutně přehodnotit vzájemnou komunikaci, abyste si spolu rozuměli. Musíte rozpoznat hranici, kdy už byste ho rozmazlovala. Přitom on musí stále cítit, že ho milujete. Hodně nám pomohla víra.
