A právě zde se jeho druhou rolí stala hlavní postava v právě uvedené klasice Henrika Ibsena Nepřítel lidu. Ztvární zde lázeňského lékaře Stockmanna, který zjistil, že léčebná kúra škodí pacientům. Provozovatelé lázní se však objev snaží utajit. „Kam až je člověk schopný dojít, když bude trvat na svém a říkat to, o čem si myslí, že je pravda? Samozřejmě je vše dohnáno až do krajnosti. Stockmann končí jako osamělý hrdina,“ popisuje Bareš.
Je to vaše druhá role v novém angažmá a hned takhle velká. Je to náročné?
Na jevišti se u ní musí přemýšlet. Já jsem pudový herec, takže když si čtu text, nějak tuším, jak ho uchopit. Zde bylo třeba během zkoušení vše pečlivě vystavět. Je to moje první setkání s Ibsenem vůbec.
Stockmann mimo jiné pronese: Nejsilnější člověk na světě je ten, který stojí nejvíc stranou, sám. Jak se s tím ztotožňujete?
Osobně? V životě jsem kolem sebe nikdy neměl moc lidí, vystačím si sám. Ostatně někdo říká, že jediná společnost, ve které člověk vydrží, je jeho vlastní. Samozřejmě mám rodinu, ale trvalo mi poměrně dlouho, než jsem tento pevný bod v životě našel. Vždycky jsem se spoléhal sám na sebe, nebyl jsem kolektivní typ.
Ibsen v Nepříteli lidu kritizuje morálku, maloměšťáctví. Dá se v něm najít nějaká paralela k dnešku?
Hra je samozřejmě nadčasová, když vznikla, tak se na ni stávaly dlouhé fronty. Ibsen prý sám řekl, že si není jistý, zda napsal komedii, či tragédii. Když je tam od obojího kousek, tak se podle mne dá mluvit o umění. Nejde jen o kritiku maloměšťáctví, najdeme v ní kritiku jakéhokoliv politického vedení, ať už je oranžové, modré, červené nebo hnědé. Vždy, když se myšlenky odlidští, stanou se zhoubnými pro individuality.
Vinohrady patří mezi naše největší scény, předtím jste působil v Národním divadle. Je ta práce rozdílná?
Práce rozdílná není, já pracuji všude stejně. I na hostovačkách v oblastních divadlech. Je zde rozhodně jiná atmosféra a neříkám, kde je lepší. Ten rozdíl vnímám, protože momentálně zakouším obojí, ale osobně je mi bližší tenhle typ divadla. Mám pocit, že se Národní malinko pouští na tenký led dramaturgickými a režijními experimenty. Myslím, že by mu víc slušela tradičnost. Vinohrady jsou divadlo měšťanského typu, proto je zdejší repertoár takový. Ale já nechci soudit, divák si může vybrat.
V Národním divadle jste stále obsazen například v Audienci u královny, budete zde po skončení angažmá hostovat?
Nevím, 2. března mám pohovor s panem šéfem a on mi něco navrhne. Osobně si myslím, že mne bude chtít přeobsadit.
Jak s odstupem hodnotíte konec v tamním angažmá?
Kdybych tam zůstal, tak bych stejně musel odejít, protože neumím pracovat tak, jak se tam nyní pracuje. Musím poděkovat vinohradské scéně, že se ozvala brzo. Mám rád divadlo normální, které si moc nehraje na velké umění. Nerad se potkávám s režiséry, kteří prezentují spíš sebe než hru. Pro mne je důležité nějakým zajímavým způsobem sdělit autorovu myšlenku. Což tady funguje.
