Prvním autorem fantasy byl nejspíš lovec mamutů, který dětem u ohně vyprávěl zkazky o podivuhodných světech a bytostech. Stejně se rodily mýty, báje, pohádky, legendy.
Ale jako umělecký žánr užívající nadpřirozené prvky se fantasy vymezila až koncem devatenáctého a počátkem dvacátého století zejména v angloamerické literatuře, přičemž snad jen texaský autor Robert E. Howard, stvořitel barbara Conana, se vedle osobnosti J. R. R. Tolkiena prosadil.
Gandalf na křídlech letadla
Právě Tolkienovy příběhy ze smyšlené Středozemě, Hobit určený původně jen autorovým vlastním dětem a následující „dospělejší“ Pán prstenů, se totiž považují za základ moderní fantasy.
Otázka je, co z nich v hollywoodské verzi zbylo. Rodina fanoušků se sice obměňuje s každou další generací, z někdejší labužnické četby studentů se však stala masová podívaná, jejíž obchodní stránka pomalu přerůstá nejen knihu, nýbrž i film sám.
A nejde jenom o turistickou propagaci Nového Zélandu, kde rodák Peter Jackson obě tolkienovské série točil a kde si s každou premiérou hrají na Středozemi; letos třeba na letišti přibyly dva modely obřích orlů nesoucích čaroděje Gandalfa plus obraz draka Šmaka na křídle letadla tamních aerolinií.
Nadsázka zaniká
Jmenovitě Šmak, jehož podobu – s výjimkou záběru oka – první díl Hobita rafinovaně utajil, nyní přebírá hlavní roli; přinejmenším reklamní. Zájem o první zveřejněnou ukázku byl tak obrovský, že herci Lee Pace, Orlando Bloom a Evangeline Lilly natočili hravé video, v němž v kostýmech elfů zírají, jak diváci při sledování upoutávky vyvádějí.
Rovněž ještě dávno před premiérou "dvojky" Hobita získal trofej pro britského umělce roku herec Benedict Cumberbatch, mimo jiné za hlasové ztvárnění draka Šmaka. A na hollywoodské premiéře Šmakovy dračí pouště, na stylovém černém koberci místo tradičně červeného, už musel tvůrce odrážet výtky, že předlohu málo ctí.
"Je skvělé, že naše filmy vedou lidi, aby četli knihy, a také inspirují mladé, aby sami točili," oponoval Jackson.
Obojí zní dobře, v obojím je však háček. Kdo Hobita četl, slyšel pak v kině dialogy téměř slovo od slova, navíc akcí nastavované a prodlužované, neboť kniha sama o sobě by na tři tříhodinové velkofilmy prostě nevydala. Nadto – a to je podstatný rozdíl – Tolkien vypráví Hobita s pobavenou nadsázkou, která v řinčení trojrozměrných bitev zaniká.
Otec zakladatel, jak se profesoru Tolkienovi přezdívá, daroval totiž fantasy do vínku tři klíčové prvky: hravost, osobitost, intelekt. Jako výjimečný jazykovědec znalý starých anglických i severských mýtů si vyhrál s jejich motivy, z nichž vytvářel jazyky i národy nové a kolem nich celou říši včetně jejích reků i historie.
Což je při vší úctě k mistrovým následovníkům přece jen trochu jiná literární káva než třeba dračí jezdec Eragon, jejž Christopher Paolini stvořil v patnácti letech, o romantických fantasy typu Stmívání, kde dívka volí mezi upírem a vlkodlakem, ani nemluvě.
Kam se vrátí Jackson
Podobně dvousečná jsou Jacksonova slova o filmařské inspiraci. Před dvanácti lety v úvodním dílu Pána prstenů režisér naprosto fascinoval hlavně „ruční prací“, klasickými filmařskými postupy, jimiž kouzlo Tolkienova světa zhmotnil.
Postupně však ve snové Středozemi přibývalo digitálních efektů – a zároveň jejích čistě mechanických opisovačů, kteří ve fantasy objevili ideální stravu pro nenasytné moderní technologie, bez ohledu na nulové sdělení.
Prvotní okouzlení tedy pominulo, sebemohutnější bitvy dnes sotva oslní, počítačových draků už v kinech soptila za tu dobu celá armáda – a na návrat zpátky k obsahu je asi pozdě.
Není totiž kam, současnou fantasy už diktují daleko hlasitěji Avatarové s módou 3D než pan profesor literatury s nekonečnou představivostí. Vrátit se může pouze sám Jackson: domů. A přesně to plánuje. Příští film chce věnovat novozélandské historii.
