Držitel Ceny Egona Erwina Kische a bývalý učitel z Vlčnova Jiří Jilík se lidovou kulturou i regionální historií Slovácka zabývá už od osmdesátých let minulého století. A román Kateřiny Tučkové se nakonec jmenuje stejně jako první Jilíkova studie. Teď jeho doplněné a lehce přepracované eseje o bohyních vycházejí souborně pod názvem Žítkovské čarování.
Vypráví nejenom dějiny léčitelek a bylinkářek z československého pohraničí, ale vzpomíná i na poslední bohyni Irmu Gabrhelovou, s níž se už Tučková nesetkala - Gabrhelová zemřela v lednu roku 2001, jako by své vědění už nechtěla nebo nemohla přenést do nového milénia.
Bývala sama v chalupě odříznuté od lidí, kam se v zimě nikdo nedostal i několik týdnů, ani do kostela do Starého Hrozenkova chodit nemohla. "Šak nětreba mi. Mám Panenku Máriu a k téj sa modlím," vyprávěla čtyřiadevadesátiletá čarodějka Jilíkovi, který za ní přijel v devadesátých letech kvůli reportáži do novin.
Sochu Panny Marie měla Gabrhelová v přístěnku, kam chodívala klečet. Ještě v tomhle požehnaném věku bohovala, tedy pomáhala lidem od zlého. Ať už tím zlým byly nemoci nebo nešťastná láska. Jilík vzpomíná, že ještě ten podzim se v chalupě netrhly dveře. "Ból tu u mňa sudca, krajský sudca, že mu ušla manželka. Chce, aby sa mu domov vrácila. No eště něviem, jako to dopadlo, však je to dva týdně, ňjé viac," sdělovala Gabrhelová.
V nemilosti u církve i komunistů
Přestože píše Jilík populárně-naučnou studii, vtáhne čtenáře do drsného kraje velmi silně. Na rozdíl od románu může taková esej zveřejňovat i fotografie: jsou tu portréty posledních bohyní i chaloupky rozstrkané po kopanických kopcích, strážnické slavnosti i tradiční kroje, také fotky z archivů staro- usedlíků, které dokumentují Kopanice ještě v polovině minulého století jako zapomenutý tradiční kraj. Mimochodem chalupu poslední bohyně Irmy Gabrhelové koupil nový majitel, velmi citlivě ji zrekonstruoval a tvrdí, že má občas večer pocit, jako by se místnost naplnila duchem zemřelé. "Když je tu s námi, třeba se jí tu líbí a určitě s našimi počiny souhlasí," cituje Jilík muže.
Autor předkládá čtenáři také historky, které se tradují o jednotlivých bohyních počínaje Dorou Šurmánkovou z Vyškovce přes vyprávění fanatického faráře Josefa Hofera, který se snažil bohování vymýtit, po známou Pagáčenu nebo návštěvu Aloise Jiráska či Amalie Kutinové u bohyní. Některé zveřejněné texty jsou i víc než sto let staré. Bohyně to neměly jednoduché vlastně v žádné naší historické etapě, nejprve je pronásledovala církev, potom nacisté, nakonec komunisté. Jilík drží v citacích kopaničářské nářečí, které ovšem nemá jednotnou formu a mění se od vesnice k vesnici. Ve slovníčku, který připojuje, se tak čtenář dozví třeba i to, že kouzlo se řekne čařisko a korhél znamená opilec.
Jilíka fascinovaly bohyně z Žítkové dávno před tím, než je Kateřina Tučková objevila českým čtenářům. Díky jeho pátrání si teď zpětně mohou čtenáři ověřit i to, že Tučková ve své knize maximálně ctila fakta, byť jde o beletrii. A vrátit se na Kopanice alespoň v duchu.
