Gorily znamenají pro návštěvníky zoo často jedinečný zážitek. Něžní obři, kteří s neuvěřitelnou jemností dokážou používat drobné nástroje a jejichž rodinné vazby se tak podobají těm lidským. Není divu, že gorilí pavilony patří k nejnavštěvovanějším částem zoo po celém světě. Existují i široké skupiny přátel goril, jimž tato klidná zvířata učarovala. Tento pozitivní obraz však není úplný.
Pro zoologické zahrady vždy byly gorily prestižními zvířaty
Kdo se o začne zajímat o historii chovu goril, narazí i na temnější stránky jejich současného života v zajetí. V podmínkách evropských a amerických chovů naštěstí už tyto praktiky patří minulosti. Přesto jsou gorily ve volné přírodě stále ohrožovány i proto, že se jejich mláďata prodávají na černém trhu a nelegálně vyvážejí z Afriky. Dnes jsou hlavním odbytištěm bohatí jednotlivci nebo neseriozní zoo v zemích jihovýchodní Asie, v Číně nebo na arabském poloostrově.
Od počátku existence zoologických zahrad patřily gorily k prestižním zvířatům a každá zoo po nich toužila. Výjimkou nebyl ani Gerald Durrell, spisovatel a zakladatel zoo v Jersey. Několikrát se při svých cestách do Afriky snažil gorilu získat, nikdy se mu to však nepodařilo. První gorila přišla do Jersey až v roce 1959, kdy koupil mladou samičku od obchodníka se zvířaty v Birminghamu.
N'Pongo několik dalších let žila s Durrellovými a pokud zrovna neseděla na klíně matky Durrellové, hrála si s dětmi jejich přátel nebo se cpala cukrovím. Až v roce 1972 se dočkaly Durrellovy gorily (v té době měl už dvě) svého vlastního výběhu. Od téhož roku jej s nimi sdílel i slavný samec Jambo, který byl prvním přirozeně odchovaným mládětem v zajetí. Co se nepovedlo Durrellovi, se však dařilo mnoha jiným, až do roku 1975 byl totiž dovoz goril z volné přírody do evropských a amerických zoologických zahrad nejen celkem běžný, ale i legální.
Od počátku minulého století až do roku 1975, kdy vstoupila v platnost Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin, známá pod zkratkou CITES, bylo do Evropy a USA dovezeno kolem 650 goril. Od roku 1976 dodnes jen asi šedesát jedinců.
To už ovšem byla ve velké většině případů zvířata, která byla z Afriky vyvezena nelegálně a teprve později se jejich status podařilo zlegalizovat. Jedním z nich byl například Pong, sameček, který zahynul v Praze při povodních v roce 2002. Podobný životní příběh měl i Niky ze španělského Cabárcena (partner a otec mláděte samice Moji, první gorily narozené v České republice, více zde).
Jednou z posledních goril, nelegálně dovezených do Evropy, byl i Gugas, Bikiřin kamarád z dětství. V březnu 1996 byl jako přibližně dvouleté mládě zabaven lisabonskému cirkusu a téměř rok strávil v zoo v Lisabonu. Nebyl vůbec zvyklý na to, že by se jej lidé dotýkali, byl krmen lžičkou přes mříže. V lednu 1997 jej poslali do gorilí školky ve Stuttgartu, kde chovatele stálo ohromné úsilí jej přivyknout jak jejich péči, tak i soužití s ostatními gorilími mláďaty.
Po několika měsících se však sblížil s Bikirou a společně pak odešli do zoo v Belfastu, kde se úspěšně integrovali do skupiny. Gugas je nyní v této skupině vůdčím samcem, samice Bikira žije v Praze (o sloučení s pražskou skupinou více zde). Stejně jako Niky, i on se navzdory svému pohnutému osudu naučil základy gorilího chování a chovatelé v Belfastu se v této době těší na jeho prvního potomka, který by se měl narodit samici Kwanze už v září.
Řada zvířat se do chovu nezapojila, nikdy neměli potomky
To se však zdaleka nepodařilo u všech goril dovezených do zajetí. Oněch víc než 710 goril vlastně vytvořilo základ evropského a amerického chovu. Celá řada zvířat se do něj ovšem nikdy nezapojila.
Přibližně polovina goril dovezených z Afriky byly samice. Ale jen 154 dokázalo počít a porodit mláďata a pouze sedmdesát z nich se pak o svá mláďata umělo bez problémů postarat, 21 z nich se to postupně naučilo. Přes padesát samic sice porodilo jedno či více mláďat, nikdy se o ně ovšem nenaučily starat. Základem úspěšných evropských a amerických odchovů v zajetí je tedy v podstatě oněch sedmdesát samic, které uměly a umí o svá mláďata pečovat.
Gorily se totiž vždy dostávaly do zajetí jako malá, roční nebo dvouletá mláďata. V takovém věku ještě zdaleka nemají osvojené všechny způsoby chování, které druh potřebuje pro přežití. Mateřské chování se gorily musí učit, takže byl téměř zázrak, že tak vysoký počet samic byl i v zajetí schopen své potomky odchovat bez zásahu člověka. Od nich se tato schopnost šířila mezi další samice a úspěšnost přirozených odchovů se tak postupně zvyšuje.
Svědčí o tom i dlouhodobý pokles uměle odchovávaných mláďat v Evropě i v USA. Samců pocházejících z volné přírody se do chovu zapojilo ještě mnohem méně, počít potomky zvládlo jen 76 z nich. Důvody byly různé: mnoho samců se nikdy nebylo schopno pářit, jiní se pářit uměli, ale nebyli plodní. A někteří bohužel nikdy nedostali příležitost prokázat svou schopnost zplodit potomky jen proto, že nebyli dominantním samcem ve skupině s plodnými samicemi.
Popis odchytu goril v přírodě přinesl časopis Life
Příběhy goril ulovených v přírodě se podobají jeden druhému jako vejce vejci. V roce 1951 popsal takový lov na gorilu v rovníkové části Afriky americký časopis Life. Americký profesionální lovec goril Bill Said měl za sebou v 26 letech už tři expedice, z nichž dovezl celkem osm gorilích mláďat. Jedním z nich byla i Stephi, matka samce Jamba, který udělal takovou radost Geraldu Durrellovi i návštěvníkům jeho zoo v Jersey.
Pro lov bylo vždy potřeba najmout dostatečný počet domorodých nadháněčů. Ti pak v pralese gorilí rodinu brzy ráno obklíčili a křikem a tlučením do stromů ji zahnali na jedno místo. Kolem goril pak natáhli sítě.
Při konkrétním popsaném lovu byl okamžitě zastřelen stříbrohřbetý samec poté, co na lovce zaútočil. Přitom kdyby nebyl vyprovokován, nestalo by se to. Další dvě samice lovci probodli kopím. Jiná nedospělá samice se pokoušela uniknout po větvích, spadla však ze stromu a na následky zranění zemřela. Kolem dvaceti samic a mláďat uteklo, několik jich však uvízlo na vrcholku vysokého stromu. Domorodci ho porazili, jedno zvíře se při pádu stromu zabilo, další domorodci přemohli a svázali, také však brzy zemřelo. Jediným uloveným zvířetem bylo mládě, které lovci posléze našli naříkající v podrostu. Lov zaplatilo životem šest goril.
Pro domorodce byl ovšem každý takovýto lov svátkem: nejenže dostali zaplaceno, navíc získali i gorilí maso, které už v té době a v této části Afriky legálně získat nemohli. I když to zní absurdně, lov goril pro trofeje nebo na maso byl už v padesátých letech zakázán, profesionální lovci pro zoo však dostávali oficiální povolení. V USA se pak cena jedné ulovené gorily mohla vyšplhat až na šest tisíc amerických dolarů. Zadostiučiněním snad může být jen fakt, že už v padesátých letech tento článek vyvolal u veřejnosti i negativní ohlasy pro svou krutost.
Co se s ulovenými zvířaty dělo dál
Celá řada ulovených mláďat se nedožila ani příjezdu do zoologické zahrady, ale přesná čísla dnes už nikdo nezjistí. Jejich cesta přes různé trhy a překupníky často bývala dlouhá a péče o ně minimální.
Podobná praxe byla při odchytu řady druhů zvířat běžná již od 18. století, kdy byla exotická zvířata do Evropy a USA dodávána po tisících. Výjimkou nebyli ani sloni, nosorožci nebo velké šelmy. Získat živou gorilu bylo velmi náročné a udržet ji naživu ještě náročnější.
Zatímco tygři nebo sloni živořili v malých klecích nebo pojízdných menažériích, gorilí mláďata po několika měsících umírala. Nejenže nikdo nevěděl, jak přesně gorily krmit, hlavním důvodem byla jejich velká náchylnost k plicním infekcím.
Pár konkrétních gorilích příběhů. Patří k nim i pražská Kamba...
Úplně první živou gorilu v Evropě krátce předváděl ve své menažérii George Wombwell už v roce 1855, Jenny však zemřela na zápal plic již po několika měsících. Bizarní na jejím příběhu bylo, že ji považovali za druh šimpanze. Teprve po její smrti se ukázalo, že šlo vlastně o gorilu. Do Ameriky se první gorila dostala až v roce 1897, zemřela však pouhé čtyři dny po vylodění.
V listopadu 1904 zemřely v londýnské zoo první dvě gorily, které jsou zaznamenány v evropských plemenných knihách: Venus a Chloe. Bylo jim několik let, zemřely však už několik měsíců po příjezdu.
Jednou z prvních goril, jež přežila v Londýně víc let, byl v době po první světové válce samec John, který žil v bytě na Sloane Street, spal v posteli a používal koupelnu. Navzdory jeho příkladu byly v té době obecně gorily považovány za zachmuřená, zlá a neochočitelná zvířata. Teprve na sklonku 20. let se podařilo dovézt do zajetí několik goril, které přežily do dospělosti. První z nich byl samec Bamboo v zoo ve Filadelfii, jenž se dožil 35 let.
Až do roku 1945 byl obchod s gorilami poměrně řídký, do konce druhé světové války bylo do Evropy a USA dovezeno pravděpodobně jen 33 goril. Pak začal mezinárodní obchod s gorilami rychle narůstat a skutečný boom nastal po roce 1960. V 60. a 70. letech 20. století tak bylo do Evropy a USA dovezeno téměř 450 goril: víc než polovina všech goril, dovezených do zajetí.
V téže době se už začala projednávat úmluva CITES, která nakonec vstoupila v platnost v roce 1975. Přitom právě v letech 1973 až 1975, tedy v době, kdy se už o úmluvě vědělo, ale nebyla ještě platná, bylo do zajetí dovezeno přes sto goril. Jako by se všichni snažili na poslední chvíli naplnit klece, než jim to mezinárodní úmluva znemožní. Právě v té době byla odchycena i většina goril, které pocházejí z volné přírody a ještě donedávna žily nebo dodnes žijí v českých zoo.
Počty goril, dovezených do Evropy a USA se po roce 1975, kdy vstoupila v platnost mezinárodní úmluva CITES, prudce poklesly. Některé africké země se k úmluvě CITES přidaly později. Graf zpracován podle podkladů od Jima Davise, http://www.dewarwildlife.org/jrdavis-gorilla-studbook/
Patří k nim gorila Kamba z pražské zoo (příběh Kamby si můžete přečíst zde) a samec Tadao ze Dvora Králové, stejně jako nedávno uhynuvší Judita a Bosso ze Zlína, Messy a Minouche ze Dvora nebo pražský Pong. Ti byli, nebo stále jsou, díky svým složitým osudům účastníky i svědky toho, jak se vyvíjel vztah lidí a goril.
Všichni si prožili v dětství trauma spojené s vyvražděním rodiny a odchytem, strastiplnou cestu do Evropy a následně péči lidí, často láskyplnou, kteří se jim snažili pomoci prožité hrůzy překonat a zotavit se z nich. Současně se postupně měnil názor na péči o gorily a jejich mláďata; od odchovů v kojeneckých postýlkách až po současné moderní bezkontaktní chovy, kdy je gorilám ponechán maximální prostor pro jejich přirozené chování.
