Od chvíle, co hala zhasne a objeví se první projekce a rozezní úvodní tóny, je patrné, že se jede naostro. "Budeme se snažit, aby to byl váš nejlepší koncert české kapely, jaký jste kdy viděli," vítá Richard Krajčo publikum dost sebevědomě. Z následujících dvou hodin je patrné, že přesně o to se kapela skutečně poctivě snaží a pomáhá jí k tomu úctyhodně řešená produkce, fungující technika a dotažený zvuk - vše vymyšlené a dotažené pro haly. A také absolutní důvěra v písničky z nejnovější desky Inzerát.
Ta totiž proti zvyklostem tuzemských kapel "neznudit" publikum nezaběhnutým materiálem zazní během večera celá. A i když se fanoušci naopak nedočkají řady ověřených hitů včetně Srdce nebo Lolity, má koncert až překvapivý rytmus a spád. Od úvodního vzkazu "Jsme zpět" na ohromné ledkové stěně je totiž patrné, že se Krajčo a ostatní, co show vymýšleli, orientují v tom, jak dnes vypadá dobrá stadiónová produkce. Nejde v ní ani tak o to přehrát více či méně známé písničky, ale hlavně připravit divákům zážitek. A i v prostoru pro tisíce lidí navodit pocit intenzivního setkání s kapelou.
Právě proto z pódia vybíhají hned tři mola, na nichž se muzikanti poctivě střídají, vzduchem lítají konfety, na hlavu se divákům snášejí nafukovací balónky a uprostřed koncertu málem spadne hala, když na pódium dorazí jako host Jarek Nohavica. Už z generálky je totiž zřejmé, že Kryštof tímhle turné dorostli ve stadionovou kapelu, která ví, že o každé písničce musí přemýšlet jako o samostatném číslu, jenž diváka něčím překvapí.
I když to v Opavě sice ještě nebylo dokonalé ve všech směrech a show si sedala, koncertem za sebou zanechali dojem velkoleposti, která vychází z detailů. Třeba, že ji oproti většině tuzemských kapel nedoprovázejí projekce jak z devadesátých let. Nebo momentem, kdy Krajčo vezme do ruky foťák a udělá panoramatický snímek, v němž se lidé mohou druhý den najít na internetu.
V případě Kryštof málokoho překvapí, že je z pojetí koncertu (ale vlastně i některých písniček) cítit velká inspirace Coldplay, ale ať už na ty vystřelující konfety přišel první kdokoliv, důležité je hlavně to, že pomáhají lidi naladit se na muziku. A jakékoliv další hecování, které tuzemské publikum tolik miluje, je už skoro nadbytečné. Zejména ve chvílích, kdy Kryštof sáhli k osvědčeným písničkám jako Rubikon nebo Atentát, by stejně zpívala celá hala i bez toho. Nejdůležitější je, že se pořád něco děje a že kapela vytváří okamžiky, které se lidem vryjí do paměti.
Třeba když dojde na písničku Ženy v takřka jazzově vokální úpravě, při které hudba ztiší a celá hala zpívá takřka šeptem. Anebo když se na konci vystoupení Jarka Nohavici vrátí Richard Krajčo na pódium s trombónem u pusy a doprovodí ho spolu s ostatními muzikanty až do konce Fotbalu. Po aplausu, který následuje, už si kapela může dovolit skoro všechno a těch pár předchozích mínusů, které mohly být klidně způsobené generálkou, vytěsnit.
Řeč je teď především o Krajčově intonaci, která v některých nových písničkách jako Ze scénářů nebo Po kouscích tahala za uši. Nejistý byl i první refrén společné skladby Křídla z mýdla s Jarkem Nohavicou. V rozhovorech Richard Krajčo popisoval, že natáčení desky Inzerát pro něj bylo zrovna ve zpěvu jako souboj. I proto je kapele ke cti, že se do ní naživo pustila s takovou vervou. Ale některé věci si zkrátka musí ještě naživo zažít, aby zněly jistěji.
Z pódia Kryštof poprvé odešel po hodině a půl s písní Cosmoshop. A poté, co se na něj ještě dvakrát vrátil, za sebou zanechal pocit z přesvědčivě odvedené show, která potřebuje už jen málo. Hodnotit ji předtím, než ji kapela odehraje naostro, by nebylo fér. Konec s filmovými titulky za zvuku písničky Cesta se jmény takřka sedmdesáti lidí, co se na turné podílejí, už při generálce vypadal jak závěr bijáku o tom, jak si parta kluků z Ostravska zase jednou plní svůj velký popový sen.
