"Když řeknete, že je to revoluční okamžik, zní to krásně, ale vzhledem k tomu, že se jistě brzy zase objeví další podobný nesmysl, nedělala bych z toho vědu," směje se zpěvačka představě, že by se o ní jednou mohlo psát i v učebnicích dějin filmu.
Co by takové encyklopedické heslo "V peřině" mělo obsahovat?
Rozhodně hlavně něco o krásném, něžném příběhu, o režii F. A. Brabce a kostýmech Jarušky Pecharové. Oni tvoří úžasnou dvojici a navzájem se doplňují a ovlivňují, podobně jako sehraní textaři a hudebníci. Já byla jen pěšák, ale roli pěšáka jsem hrála s úctou.
V jaké peřině se vám nejlíp sní? Potřebujete duchnu jako od babičky, nebo jste spíš na modernu?
Mám ráda klasiku: takové ty těžké peřiny, které vás přikovou k posteli. Jsem Beran a ten potřebuje cítit. Sny se mi však zdají i pod dekou, kterou jsem si sama uháčkovala. Sním vlastně všude.
Bílá o Rodenovi Karel Roden ve filmu V peřině "Z obyčejné chůze do schodů udělal Karel Roden scénu, že by se od něj i Mr. Bean mohl učit." |
Brabec vás obsadil už před patnácti lety do Krále Ubu. Musel vás teď nějak přemlouvat?
Stála jsem před kamerou mockrát, ale nikdo mi nevěřil tolik jako František. Král Ubu měl krásné obsazení i úžasný scénář a Brabec mě vedl tak skvěle, že za ním od té doby půjdu, kam si bude přát. (smích)
Můžete srovnat sebe tehdy a nyní?
Nevím, jaká jsem byla před patnácti lety pro druhé, ale ze svého pohledu jsem byla štvanec, který točil, hrál denně Draculu, jezdil po koncertech, nejedl, nespal, a pak se samozřejmě i únavou hroutil. Teď už chválabohu nejsem začátečník, a tak dělám všechno, ale s takovým řádem a sebekontrolou, že umím být svému okolí platnější. A ještě si to nesmírně užívám.
Liší se nějak natáčení ve 3D?
Pro nás herce to žádný rozdíl není. To jen pro techniku, mistry obrazu a pro režii je to složitější. Rozdíl je pouze v tom, že pracovní záběry se sledují brýlemi. A to zas není nic pro mě. Vím, že jsem asi nemoderní a moc se omlouvám, ale 3D je pro mě jenom další stupeň toho, jak se odnaučit pracovat samostatně se svou fantazií. Navíc kazí oči. Náš muzikál je naštěstí natočený pro nadšence do 3D i pro ty, kdo mají podobný názor jako já.
Vy tedy asi technickým výstřelkům moc nefandíte.
Mně chybí ta krásná doba, kdy nebyly mobily a lidé se při rozhovorech dívali navzájem do očí, kdy nebyly e-maily a psaly se dopisy, kdy bylo na všechny informace dost času – a nejen na jejich získávání, ale i vstřebávání. Teď jde všechno tak rychle dopředu, až mě to děsí.
Váš syn ovšem patří do generace, která 3D projekce miluje. Půjde se podívat i na váš film?
Filip se určitě půjde podívat, a to nejen proto, že ho právě láká 3D a že i on má v muzikálu maličkou roli. Půjde taky proto, že ani přes svůj věk neztratil zájem o mou práci. Vážím si toho a mám z toho radost. Čím je větší, tím víc si uvědomuju, jaký je to parťák.
Máte řadu zkušeností s divadelním muzikálem. Jak se od něj liší ten filmový?
Je to úplně odlišné hraní. Na jevišti si můžete roli vystavět, hrát si s ní a na konci představení je vždy jasný výsledek. Navíc, co se nepovede dnes, můžete zkusit zítra jinak. Ve filmu tolik příležitostí není: záběr se točí vícekrát za sebou a jsou mezi nimi takové prostoje a čekání, že je někdy těžké udržet si v sobě napětí nebo náladu, kterou potřebujete. V ději se navíc postupuje napřeskáčku, někdy začínáte i koncem. U filmu se výsledek projeví až na premiéře, ale do té doby je to sázka do loterie.
Z PEŘIN. Ve filmu si zahráli (zleva) Bolek Polívka, Lucie Bílá a Nina Divíšková.
Který druh muzikálu vás baví víc?
Mám ráda věci barevné. Někdy mě baví divadlo, někdy film, někdy jen ta role Lucie Bílé, kterou hraju na svých koncertech. V každém případě mám ráda své povolání, a to se vším, co přináší i bere.
Film V peřině je často prezentovaný jako česká "Mamma Mia!". V tom případě jste vy Meryl Streepová.
Jéééé, jestli se tohle někde říká, tak jsem šťastná jako blecha. Tuhle herečku nesmírně obdivuju – nejen herecky, ale i lidsky. Neznám nikoho tak kouzelného, pravdivého a čestného. Meryl Streepová a Robert De Niro, to jsou moji největší miláčkové.
Umí Streepová něco, co vy ne, a ráda byste se to od ní naučila?
Můžu obdivovat, ale nikdy mě nelákalo dělat cokoli tak, jako to dělá někdo druhý. Myslím, že to je začátek konce.
Ve filmu hrajete hodnou maminku. Jste taková opečovávatelka i v civilním životě?
To si pište, že ano. A navíc jsem v té roli i podobná své mamince. Moje postava je kouzelná, milující, ale i maličko střelená, a to jsem zase celá já. (smích)
A také jste jako správná maminka vařila štábu?
Kdepak. Byly doby, kdy jsem nosila kapele a zvukařům na koncerty i řízečky, a kdyby byl čas, snad to dělám doteď. Na natáčení muzikálu V peřině byl však báječný catering, vařily v něm dvě dámy, říkalo se jim Emilky, a na ty bych ve vaření neměla ani omylem. Snové jídlo k našemu snovému filmu dokonale pasovalo.
Na place jste se setkala s Karlem Rodenem. Jak na vás zapůsobil?
Nemám ráda poměřování a srovnávání, ani nejrůznější soutěže na téma, kdo je nej. Větou, kterou nyní řeknu, si proto budu trochu odporovat, ale říct ji musím: Karel Roden je prostě nejlepší.
Čím si vás získal?
Má takovou škálu výrazů, že to vůbec nechápu. V peřině předvedl komickou polohu a všechny nás tím odbourával. Nikdy nezapomenu, jak jsme si pouštěli záběry, na kterých se bojí jít do schodů a všichni jsme se tak strašně smáli, že jsme si museli dát v natáčení pauzu. Taková blbost jako chůze do schodů a on z toho udělal scénu, že by se i Mr. Bean mohl učit.
Karel Roden se proměnil v zrzavého tatínka.
V peřině nosí Karel Roden paruku. Umí ženu okouzlit i jako legrační zrzoun?
Karel dokáže okouzlit naprosto v čemkoli. Měli jsme společný herecký karavan, a když jsem do něj poprvé vstoupila, omluvila jsem se muži, který v něm seděl, že jsem se asi spletla. A on jen řekl: Co blbneš? Vůbec jsem ho nepoznala. Jeho maska měla ovšem jednu nevýhodu: zatímco jsme se my všichni kolem řehtali jako blázni, on se kvůli svému kníru smát nemohl.
S Karlem Rodenem hrajete manžele. Můžeme se tedy těšit i na nějakou milostnou scénu?
Erotické záběry jsme s Karlem natáčeli už ve filmu Ireny Pavláskové Čas dluhů a pro mě to byla první, a myslím, že i poslední, podobná zkušenost. Lepší už prostě být nemůže.
Je lepší tančit s koštětem, jako to děláte ve filmu V peřině, nebo vás víc oslovují žhavé rytmy muzikálu Carmen?
Carmen je srdeční záležitost. Není v ní slovo, které bych necítila, neexistuje v ní tón, který by neprošel celým mým tělem. Ale o tanci to samé říct nemůžu. Takže pokud si mám vybrat, raději sáhnu po tom koštěti. Mám ráda přirozený pohyb a kdyby mě tanec lákal, věnovala bych se mu už dávno. Můj styl ovšem podobné věci nepotřebuje. V lidech probouzím raději emoce než jen nadšení z efektu.
F. A. Brabec režíruje Elišku Balzerovou a Lucii Bílou.
Počítáte s tím, že vám po premiéře V peřině přistanou na stole další filmové nabídky?
Filmování mě baví, ale na ten pravý scénář teprve čekám. Vím, že přijde, a tak si zatím hraju v muzikálech a pohádkách a těším se.
Zlínský festival letos láká i na klasické pohádky od Walta Disneye. Zajdete se na některou z nich podívat?
Miluji pohádky. Úplně nejvíc ty naše staré české, ale smekám i před všemi autory a režiséry, kteří se pohádkám věnují v dnešní době. Dospělí už dostali informací dost, teď je na čase začít se věnovat dítěti, které každý v sobě máme. I já osobně jsem dítě. Jen to už na mně možná není vidět.
