Na programu vzpomínkového večera jsou koncertní bloky souboru Blues Session, který Petr Kalandra před lety jako volné "jamovací" sdružení založil, a který - s Jaroslavem Olinem Nejezchlebou na postu zpěváka - funguje v obnovené podobě už několik let. vystoupí i Kalandrův spoluhráč z období kapely Marsyas Oskar Petr, pianista Luboš Nohavica, který s Kalandrou nahrával jeho první sólové album, a zahraje i kapela, která pod hlavičkou Petr Kalandra Memory Band šíří v revivalové formě slávu známého hudebníka po českých klubech.
Oslava se pochopitelně neobejde ani bez kapely, se kterou spojil Petr Kalandra devět let svého života, tedy s Amatérských sdružením profesionálních muzikantů, tedy ASPM. Zde v období 1982 - 1990 budoval společně s klavíristou a tubistou Janem Spáleným a hráčem na saxofon, flétnu a basklarinet Františkem Havlíčkem zcela originální podobu českého blues a folku.
Právě Kalandrovy nahrávky z této éry pokrývá dvojalbum Petr Kalandra & ASPM 1982 - 1990, které vydal Supraphon. Na sestavě alba se kromě Jana Spáleného podílela také starší ze dvou Kalandrových dcer Karolína. "Neřešili jsme technokratické hudební záležitosti, šli jsme jen po náladě písniček," řekl iDNES.cz Jan Spálený o způsobu řazení nahrávek na dvojalbum. "Bylo to krásné odpoledne," dodává Karolína Kalandrová o čase, stráveném probíráním části muzikantského odkazu svého otce.
Když jste po letech proposlouchávali nahrávky ASPM s petrem Kalandrou, našli jste v nich pro sebe něco nového? Slyšeli jste je "jinak"?
Karolína Kalandrová (KK): Já možná vnímala jinak texty. Když jsem ty písničky slýchala od táty, byla jsem malá a texty jsem ani moc neposlouchala. Teď - možná i proto, že mám sama dítě - jsem líp pochopila, jak táta některé věci viděl a vnímal. To je myslím velký posun nejen pro mě, ale i pro mou sestru Týnu.
Jan Spálený (JS): To musím potvrdit. Některé věci mě při poslechu až dojaly. A potvrdilo se mi, že mám pravdu v tom, co léta tvrdím. Že totiž nejsilnější Petrovy věci jsou ty, které si napsal sám a o věcech, kterým dobře rozuměl. Nejsou to ty dylanovky, které proslavil, ale písničky, které psal o své rodině, o svých dětech. Z těch mi vždycky šel mráz po zádech. A dneska mě mrzí, že jsme v ASPM Petra netlačili k tomu, aby psal víc. V tom byl svůj, dokonalý, autentický.
Jméno Petra Kalandry je spojeno nejen s ASPM, ale i se skupinou Marsyas a volným sdružením Blues Session. necítili jste se při sestavování dvojalba příliš omezeni tím, že musíte vybírat jen z nahrávek ASPM?
JS: To souvisí s tím, o čem jsem mluvil, že se totiž podle mého názoru zbytečně u Petra akcentovaly věci, kde on přezpívával písničky "po někom". I u geniálně provedené dylanovky s výborným Rytířovým textem mi vadí ten střípek jistého typu plagiátorství. Kdežto tady, v ASPM, jsou to písničky, které si sám vymyslel, je to autentický člověk. A proto mě to taky dojímá.
KK: Souhlasím. Jsem ráda, že se uvolnila práva mezi Bontonem a Supraphonem a že nabídka udělat tohle album a spojit ho s tátovými narozeninami vzešla. Myslím, že je to výborné i proto, že spousta těch nahrávek vyšla kdysi jednou a už se na ně trochu pozapomnělo. Byli vypichovaní Marsyas a Blues Session, zatímco tyhle skvělé věci s ASPM poněkud zapadly. I proto, že jsem přesvědčena, že spojení s Honzou Spáleným a Frantou Havlíčkem bylo pro tátu lidsky životně důležité.
Dvojalbum je po dvou kompilacích z vašich písniček, které vyšly před několika lety, vlastně další výběr ASPM, zatímco klasické desky v ucelené podobě na CD nikdy nevyšly. není to škoda?
JS: Co vám na to mám říct? Samozřejmě bych rád, aby vyšly. Je to vlastně brutální zásah, když vyjdou zvlášť moje a zvlášť Petrovy písničky. Obchodně je to možná dobře, nevím, ale dramaturgicky je to nesmysl.
Už jsme narazii na jméno saxofonisty Františka Havlíčka, který byl třetím členem tria ASPM. Po rozchodu této sestavy se mi nějak ztratil z dohledu.
JS: On se vrátil tam, odkud vyšel a kde je doma, tedy k dixielandu a ranému swingu. Ale jsem rád, že o něm mluvíme, protože Franta Havlíček byl z nás tří jediný, kdo uměl doopravdy hrát a my bychom bez něj ty desky nikdy nenatočili. V ASPM to byl takový dělník, na kterém jsme s Petrem trošku cizopasili. Sice jsme každý z nás do kapely vnesl svého ducha a písničky, ale Franta byl ten, kdo to "odpracoval". A ještě nás leckdy ukládal v hotelu do postele...
O nějakém znovuspojení s Františkem Havlíčkem jste v pozdějších letech neuvažoval?
JS: Ale jak, když jeden z nás tří už má "jinej kšeft"? Je pravda, že jsem Frantu několikrát chtěl aspoň na nahrávání, ale on, když od nás odešel, prodal basklarinet. A v téhle disciplíně on byl vždycky opravdu mistr, neměl konkurenci, zatímco dobrých saxofonistů mám na výběr z padesáti.
K prvním devíti létům ASPM, kdy jsme hráli v triu, se vracím ve vzpomínkách s láskou, byl to pro mě zásadní kus života, nicméně kapela existuje už šestadvacet let, hraje nepřetržitě, přišli do ní noví lidé, já se měnil a kapela se měnila se mnou. Jako první přišli vibrafonista Radek Krampl, kterého jsem odvedl ze dne na den kdesi na parníku z kapely Janě Koubkové, a trumpetista Michal Gera, který byl můj "hrášek pod princeznou" už mnoho let předtím, než jsme si spolu poprvé zahráli. Muzika ASPM s jejich příchodem zhoustla, střídaly se rytmiky, měnily se vyjadřovací prostředky. Naopak těch prvních devět let s Petrem a Frantou, to byla vlastně "lidová hudba". A když jsme se s Petrem rozcházeli, já chtěl hrát písničky na pomezí jazzu a blues, zatímco on jednoznačně tvrdil, že chce dělat bigbít. Bigbít - to bylo jeho tehdejší heslo.
Vy jste klasicky vzdělaný hudebník, prošel jste různými žánry včetně vážné hudby, jste vlastně cosi jako hudební intelektuál, zatímco Petr Kalandra byl pravý opak - hudební samouk, víceméně lidový muzikant. Jak jste se v tomto smyslu ovlivňovali?
JS: Já měl rád rhythm and blues, od toho "nejuzenějšího" až po to říznuté popem. Líbily se mi - a dodnes se mi líbí - věci například od Raye Charlese, protože mě okouzluje schopnost uchopit písničku, byť je sama o sobě třeba i velmi průměrná, a "vložit do ní šém", aby zafungovala. Petrovy lásky byly jiné, on s nadšením mluvil o Dylanovi, Youngovi, Nashovi. Mně tahle hudba nevadila. Ale mně se především líbil Petr jako člověk. Byl přímočarý, štědrý, jasný. Nebyla dřina s ním být. Člověk nemusel rozšifrovávat, co říká a jak se tváří. Navíc měl dar získávat si lidi, ale ne kličkami. On si mohl sednout na pódium, udělat cokoli, a i když se vůbec nic z toho nepovedlo, stejně to bylo úžasné. A takovéhle charisma, to je větší dar než deset vysokých škol.
