Dílo by mělo zaznít i v rámci filmového festivalu v Karlových Varech a na podzim v Praze.
Inspiraci našel ve Starém zákoně, v kapitole o viděních proroka Ezechiela. Toho Bůh zavedl do údolí plného vybělených kostí, které posléze oživil a stali se z nich zase lidé. Franze
lákala představa, zda a jak by lidé dokázali využít druhou šanci – pokud by skutečně mohli prožít svůj život znovu.
"Dopadlo by to stejně, jinak, nebo lépe? Člověk by se asi spoustě věcí nevyhnul, ale možná by ušetřil deset zbytečných let," uvažuje.
Údolí suchých kostí vzniklo z popudu dirigenta Dana Kalouska, sbormistra smíšeného pěveckého sboru Ars Brunensis Chorus, který s Franzem spolupracuje už patnáct let.
Skladba má formu opery-oratoria. "Sbor je hlavním hrdinou. Představuje antický chór i hlasy země a vzduchu, ozvěny božího hlasu nebo boží hlas sám," vysvětluje skladatel. Zpívá se latinsky, arabsky a česky.
K opeře má Franz blízký vztah od dětství. "Od pěti let jsem vyrůstal v Národním divadle, viděl jsem tam všechny opery. Zažil jsem ještě slavnou pěveckou gardu," zdůrazňuje.
Vážná hudba by podle něj měla opět komunikovat s posluchačem. "Cesty, jimiž se ubíral Richard Wagner a po něm Arnold Schönberg či Anton Webern, byly vynikající vždy pro dotyčného skladatele. Následovníci to neměli jednoduché," upozorňuje.
Vážná hudba dvacátého století se podle něj stala velkou analýzou. "Chtěla se vyrovnat vědě. Jenže když rozemelete Michelangelova Davida – nového Davida z toho neuděláte, zůstane vám jen pytel sádry," podotýká.
Cestu k posluchači vidí Franz v návratu k melodičnosti a emocionálnosti. "Pokud má přijít revoluce v hudbě, tak musí být citová. Už jsme na to zralí."
