"Asi před dvěma lety mi Zdeněk Svěrák jen tak mezi řečí oznámil, že chystá knihu povídek a že bych ji měl ilustrovat. Dal mi tři povídky. Rád jsem si je přečetl, pochválil a odložil. Čas plynul v pohodě a tvůrčím spánku a najednou (a to celkem nedávno) bylo povídek deset," vzpomíná Weigel.
. Svěrák vydává knihu povídekSplnil jsem si sen, prozradil auror. |
"Dá se říci, že Zdeněk Svěrák je výborný pozorovatel, ale i posluchač a sběratel. To je jistě dost, ale on i slova klade tak pěkně za sebou, že se dobře čtou. A co víc, dokonce se pozná, že jsou od něho. Bylo tedy možno předpokládat, že práce na knize povídek bude příjemná. A tak vzniklo množství kreseb a zbývalo je jen vybrat a rozhodnout se, co s nimi. Buď ilustrovat popisovaný děj, nebo vytvořit cyklus kreseb pouze inspirovaných. Společně s autorem jsme zvolili druhou variantu. Musíme ovšem přiznat, že jsme se k té první občas pokorně vrátili," vzpomíná Weigel.
Co Svěrákovy povídky spojuje?
Spojuje je typicky svěrákovský jazyk, zkušenost a lehký pohled na svět a věci erotické. Ve skladbě slov a vět se pozná, že je to češtinář, který neváhá, kde má být čárka a kde středník, kde důraz a kde zámlka.
V čem se podle vás liší Svěrákovy povídky od jeho divadelní a filmové tvorby?
Povídka je uzavřený celek, poměrně krátký a přesný. V divadle můžete improvizovat, ve scénáři třeba rozvinout z nápadu další scénu a podrobně popsat situaci. Ale v povídce by nemělo být ani jedno slovo navíc. V některých povídkách jsem poznal, odkud asi autor čerpal – ale mezitím jsem najednou ucítil větu, situaci, kterou si dosadil a která dokonale sedí.
. Zdeněk Svěrák - Za Přemkem BaštýřemNakladatelství Fragment vydává knihu Zdeňka Svěráka nazvanou prostě Povídky. V knihkupectví se objeví 8. října. Jednu z povídek si můžete přečíst už dnes - autor exkluzivně pro MF DNES vybral tu, kterou napsal už v roce 1968. |
Jak se vám líbí název Povídky?
Absolutně. Nakladatel si sice představoval trochu jiný název, ale já si naopak myslím, že jednoduchost obálku zdůrazní, podtrhne. A navíc je v tom kontinuita – podobně jednoduše působí i Vratné lahve.
Vaše ilustrace působí velmi subtilně, až křehce. Jaký byl váš záměr?
No křehké. Stal se určitý malér – měly to být původně všecko pérovky, pero je tvrdší. Ale ze zdravotních důvodů jsem nakonec musel zvolit měkkou tužku, s kterou to šlo snadněji. Já si čtu a zároveň kreslím, leccos mě napadá. Hlavně jsem nechtěl ilustrace popisné a doslovné. Snažil jsem se, aby se mé obrázky klenuly nad textem: jako inspirace, přípodotek, puntík nebo zarážka.
Které povídky vás nejvíce zaujaly?
To se říká těžko, ale myslím, že hodně povedené jsou zrovna ty nejstarší a nejnovější. Podvodník z roku 1966 je psaný takřka hrabalovsky, jedním dechem, a k Divačce z roku 2008 se mi představy doslova rojily: srdíčko, vějíř, z vějíře ruka a na vějíři čtyři milenci.
Proč myslíte, že Svěrák s vydáním svých povídek tak dlouho otálel?
Svěrák ty povídky už skoro měl, ale chtěl je přepsat a vyšperkovat. A myslím, že je dobře, že čekal. I když jsou si jeho povídky časově vzdálené, pořád v nich Svěráka najdete. V lehkém vtipu, nostalgii i tom smutku – ale nepláčete.
