Goldflamovy a Morávkovy tekuté písky vzpomínek

14. května 2002 14:09

V hradeckém Klicperově divadle milují inscenační projekty překračující horizont jedné sezony. Vedle čechovovského a shakespearovského existuje také projekt "Goldflamův seznam". Inscenací autobiografické hry Arnošta Goldflama Písek vzdal režisér Vladimír Morávek hold tomuto autorskému a lidskému typu, s nímž má hodně společného. To rozdílné je zas patrné ze srovnání někdejší Goldflamovy vlastní inscenace Písku v HaDivadle a její současné interpretace Morávkem.

Hradecká verze je rozšířena o texty z dalších Goldflamových her, jež vyznění Písku posouvají směrem, který aktuálně zajímá Morávka. Zatímco Goldflamova hra pluje na pocitu smířenosti nad pomíjivostí všeho, Morávkovo vnímání působí vzdorovitěji. Inscenaci rámují výstupy stařičkého divadelníka, jehož dřívější slávu si již nikdo nepamatuje ("mlč už, dědku!"), či je bagatelizována přednáškou divadelního historika Rozmarýna (v podání Hynka Pechy). Goldflam i Morávek jsou v líčení životních peripetií hlavní postavy Ríši plni jemné nostalgie, se smyslem pro groteskní detail. Jenže zatímco Goldflamova autorská inscenace měla blíže k blikotavé projekci skromně černobílé domácí "super osmičky", jsou Morávkovy obrazy širokým plátnem hudební podívané. Morávkův cit pro revuální aranžmá výstupů však nepřehlušuje intimní příběh: slouží na způsob zadní projekce schopné ozvláštnit situaci či evokovat dobovou atmosféru.

Hlavní linku příběhu dobře drží svým výkonem Filip Rajmont jako Ríša. Jeho střídání komentujícího odstupu a opětovného vciťování se do dějin vlastního života má humor i bolavost vzpomínky nad událostmi, které se nedají vrátit. Stejně citlivou evokaci zpřítomňování života zemřelých nesou v sobě i výkony Martiny Eliášové a Jana Mazáka jako Maminky a Tatínka. Ostatně záviděníhodným citem pro vystižení všech nuancí režijního stylu disponuje celý soubor - je zkrátka schopen plasticky rozehrát Morávkovy vizuální i hudební představy do podrobností a se smyslem pro účinek celku. Především se však v tomto případě nesráží se strukturou klasického dramatického textu, nýbrž si může s Goldflamovým Pískem pohrávat zdánlivě donekonečna.

A v tom je, zdá se, asi jediné podstatné úskalí inscenace, kdy se režisérovi daří práce s herci natolik znamenitě, že nevědí, kdy přestat. Divák ještě se zájmem registruje protažení původního textu až do současnosti, s žertovnými narážkami na Goldflamovy někdejší spolupracovníky z HaDivadla, kdy se z "Břéti Eurocity stal slovenský režisér", zatímco "Koloťuk dnes šéfuje Národní divadlo", avšak konec stále nepřichází, oblouk inscenace se neúnosně protahuje. S větší sevřeností by Morávkův hold Goldflamovu Písku dokázal ještě více zpevnit hráz proti pomíjivosti života, o divadelní slávě ani nemluvě.

Klicperovo divadlo Hradec Králové - Arnošt Goldflam: Písek
Režie Vladimír Morávek, hudba Jan Budař, scéna Miloš Zimula, kostýmy Sylva Hanáková a Kateřina Hájková, pohybová spolupráce Petr Krušelnický, korepetice Monika Janáková, dramaturgie Lucie Němečková.
Premiéra 27. dubna 2002