Na beztrestnost myšlení se zvyká kacířsky snadno. Nestrannost moderátorů už neudiví, odlišnost názorů nešokuje, skoro se chce zívat. A pak vás zkřísne svět, kde je i rtěnka zločinem proti zákonu. Reportáž britské novinářky, rodem napůl Afghánky Sairy Shahové, již uvedl cyklus Novy Na vlastní oči, to byla věrná, neefektní pouť zemí pod vládou Talibanu, nic než svědectví - ale jaké. Hromadné veřejné popravy na fotbalovém stadionu, který lidem pro zábavu zaplatilo mezinárodní společenství, a vládní činitel zcela vážně navrhuje: Dejte nám tedy další peníze, ať si můžeme postavit jiné popraviště, a pak tu klidně budeme hrát fotbal.
Tady má odvaha nesouměřitelnou cenu. Tím spíše, že se vzpoury týkají zdánlivých samozřejmostí: učitelka riskuje tím, že učí dívky číst a psát; ženy riskují, když si potajmu nanesou oční stíny - ze vzdoru, pro pocit důstojnosti, byť je stejně musí skrýt pod závojem. Tváří v tvář takovému dokumentu jsou komentáře myslitelů z povolání nicotné. Podstatné je, že zajímal na šedesát procent lidí z těch, kteří právě seděli u obrazovky.
Každodennost, jíž přivykly děti hrající si zcela přirozeně mezi kotouči drátů, neboť jiný svět nikdy nepoznaly, vtiskla působivost také izraelskému dokumentu Hranice. Na každé z hranic země film sledoval některý lidský osud, a co příběh, to zátarasy, ohrady, zdi, kontroly. Údolí přezdívané plačící plot, přes které na sebe volají navždy oddělené rodiny megafonem; nevěsta, která ve svůj svatební den zůstane sama trčet na hraničním přechodu a nemůže ani za ženichem, ani zpět k rodině. Podobné obrazy "zdola" vždycky vydají za výklad deseti politologů.
Totéž platilo o sestřihu profesionálních i amatérských záběrů z 11. září v New Yorku, jež daly vzniknout americkému dokumentu Prvních čtyřiadvacet hodin. Svět je vidí snad posté: neučesané, chaotické, a přitom pořád znovu děsivé, protože z velkého plátna zkázy se teď vynořují tváře a detaily. Žena, kterou vtáhli na poslední chvíli do podniku, sleduje za výlohou černočerný příval prachu a sutin, z něhož unikla, a v šoku opakuje: Bože, díky! Dobrovolníci stloukají nosítka pro zraněné, ale těch, kdo by je potřebovali, je příliš málo. Už tuší, že přežila jen hrstka, ale pracují dál. Řada zbytečných nosítek, jenže něco se dělat musí.
Silný návrat dokumentů si vyžádaly události, nikoliv diváci. Sdělují věci beze slov a připomínají, že na některé obrazy se nedá zvyknout.
Tady má odvaha nesouměřitelnou cenu. Tím spíše, že se vzpoury týkají zdánlivých samozřejmostí: učitelka riskuje tím, že učí dívky číst a psát; ženy riskují, když si potajmu nanesou oční stíny - ze vzdoru, pro pocit důstojnosti, byť je stejně musí skrýt pod závojem. Tváří v tvář takovému dokumentu jsou komentáře myslitelů z povolání nicotné. Podstatné je, že zajímal na šedesát procent lidí z těch, kteří právě seděli u obrazovky.
Každodennost, jíž přivykly děti hrající si zcela přirozeně mezi kotouči drátů, neboť jiný svět nikdy nepoznaly, vtiskla působivost také izraelskému dokumentu Hranice. Na každé z hranic země film sledoval některý lidský osud, a co příběh, to zátarasy, ohrady, zdi, kontroly. Údolí přezdívané plačící plot, přes které na sebe volají navždy oddělené rodiny megafonem; nevěsta, která ve svůj svatební den zůstane sama trčet na hraničním přechodu a nemůže ani za ženichem, ani zpět k rodině. Podobné obrazy "zdola" vždycky vydají za výklad deseti politologů.
Totéž platilo o sestřihu profesionálních i amatérských záběrů z 11. září v New Yorku, jež daly vzniknout americkému dokumentu Prvních čtyřiadvacet hodin. Svět je vidí snad posté: neučesané, chaotické, a přitom pořád znovu děsivé, protože z velkého plátna zkázy se teď vynořují tváře a detaily. Žena, kterou vtáhli na poslední chvíli do podniku, sleduje za výlohou černočerný příval prachu a sutin, z něhož unikla, a v šoku opakuje: Bože, díky! Dobrovolníci stloukají nosítka pro zraněné, ale těch, kdo by je potřebovali, je příliš málo. Už tuší, že přežila jen hrstka, ale pracují dál. Řada zbytečných nosítek, jenže něco se dělat musí.
Silný návrat dokumentů si vyžádaly události, nikoliv diváci. Sdělují věci beze slov a připomínají, že na některé obrazy se nedá zvyknout.
