Nepraktické televize

Ještě v pondělí se zdálo do nebe volající, že Česká televize mohla vyrobit tak šroubovanou historku jako Den dobrých skutků, neskutečně umělý příběh o bohaté dámě zjišťující, "jak absurdně jsem žila". Autor a režisér Moris Issa jí totiž předepsal léčivá setkání s cizí holčičkou, zvířaty v útulku, postiženými dětmi a jejich psychologem - dávným přítelem. Pročež se hrdinka zamyslí a po koupeli v luxusním bazénu se vynoří jiná, čistá, lepší... Ale přes noc se nejen tenhle film stal směšně nepodstatným.

Od chvíle, kdy americká CNN přinesla první obrazy teroristického útoku a kdy si jich povšimly i tuzemské stanice, začala platit jiná měřítka. Co mohl dělat divák, který po prvotním šoku žádal to podstatné - informace, informace a zase informace? Nejlépe použít angličtinu a zůstat u zpravodajské CNN - rychlé, věcné, nepřetržité. Bylo smutné sledovat, jak ztěžka "nabíhala" na tempo dění obrazovka veřejné služby, ačkoli má dva kanály. Jak zprvu nechala běžet zprávy Euronews jen na ČT 2 a v originále, jak se tlumočící redaktor (klobouk dolů před ním!) omlouval, že shánějí překladatele.

A jak se zjevovalo, že komerční stanice bývají v hodině H operativnější i praktičtější. Předně měly nápady: od překladatelky shrnující novinky ze CNN v ranním vysílání Novy po interaktivní Saunu na Primě, propojující hosty, telefonáty, názory i zprávy. Dále nezdržují oficialitami. Zatímco veřejné televize běhají za prezidenty a ministry, aby získaly jejich objevné výroky typu "Je to strašné", stanice privátní se učí od světových. Kancléř či premiér jsou citováni v jediné větě a tehdy, prohlásí-li něco zásadního. Jinak mluví ti, kdo mají co říci: lékaři, záchranáři, vyšetřovatelé, svědkové.

I kdyby mluvil král, utne se v půli věty, přijde-li důležitější, věcná zpráva - jaké lety se ruší, které nemocnice shánějí krev. Nicméně ve srovnání se západními jsou naše televize pořád zoufale nepraktické. Přinášejí sice mimořádné zprávy, ale zájemce o ně musí mít čich detektiva a trpělivost rybáře. Pokud nezachytil, že "znovu se ozveme za hodinu", je nucen vydržet pěkný kus estrády nebo filmu, aby případný zpravodajský vstup nepromeškal.

A ty besedy věčných mudrců! Ano, i v německých studiích se diskutovalo ostošest. Ale pod obrazem stále běžely psané zprávy: v prvé řádce ze Států, v druhé z domova, v aktuálně obměňované smyčce. Člověk nemusel u televize vysedávat: ať si ji pustil kdykoli, měl souhrn novinek vždy po ruce. Zato u nás mohou stále tíž teoretici debatovat o konci světa ještě hodinu poté, co udeří. Zprávy počkají, než ti páni vyloží, že se to stát nemůže.