Proč jste se coby právník začal zajímat o problém s nedostatkem vody?
Je to jedna z bláznivých věcí, které se v životě stávají. Vodou jsem se nikdy nezabýval, byl jsem právník a byznysmen. Jednou jsem šel na seminář vládního úředníka ve Washingtonu, který upozornil, že v letech 2020 až 2025 bude na celém světě problém s nedostatkem vody a že to ovlivní životy miliardy lidí.
Začal jsem se o to více zajímat. Ptal jsem se, proč se o tom nemluví a lidé o tom nevědí. Bylo mi jasné, že nedostatek vody bude mít vážné humanitární následky a pokud s tím nic nezačneme dělat, vzrostou ceny potravin, stoupne chudoba a ve společnosti vypuknou nepokoje. Čím více jsem si o problému zjišťoval, tím více mě to vtahovalo. Za pár měsíců jsem se rozhodl napsat knihu.
Co je tedy hlavním posláním vaší knihy Budiž voda?
Mělo by se zvonit na poplach. Mnoho knih o životním prostředí bývá depresivní až děsivé čtení. Jedna známá mi řekla, že když si čte o ekologických hrozbách, tak má pocit, že by se měla raději sama zabít. Při čtení mojí knihy ale cítí naději a to je přesně to, čeho chci dosáhnout.
Chci ve své knize říct, že tu máme vážný problém a že svět bude čelit bezprecedentní hrozbě nedostatku. Jedním dechem ale dodávám, že existuje řešení. Pokud by něco takového nebylo, tak bych knihu nejspíš vůbec nenapsal. Krize s vodou a řešení, které ukazuji na příkladu Izraele, nám dává šanci přehodnotit naše dosavadní názory na vodní hospodaření.
Seth M. Siegel Siegel se narodil v roce 1953 v New Yorku. Svou kariéru začínal jako zástupce okresního newyorského advokáta. Vedle práva se později věnoval také propagaci různých značek, v roce 1990 kvůli tomu spoluzakládal firmu The Beanstalk Group. Radil firmám jako IBM, Apple, Harley-Davidson nebo McDonald's. Působil v několika charitativních organizacích a byl součástí představenstva proizraelské organizace AIPAC. Na knize Budiž voda pracoval dva roky. V USA vyšla na podzim roku 2015 a krátce nato se stala bestsellerem, který vyšel už ve 14 zemích a byl přeložen do jedenácti jazyků. Veškeré zisky z prodeje věnuje na charitu, sám nevlastní firmu, ani neinvestuje v oblasti vodárenství. |
Která z těch izraelských řešení jsou nejvíce účinná? Vyváží se některé z nich do světa?
Velké myšlenky z Izraele se prodávají po celém světě - v Africe, Asii i Jižní Americe - a je to velice podivuhodný příběh. Izrael sice nemá diplomatické vztahy se všemi zeměmi na světě, mnoho islámských zemí ho dokonce neuznalo jako stát, ale přesto se najde 150 států, které nakupují nebo využívají izraelské vodárenské technologie.
Izraeli se podařilo využívat téměř veškerou odpadní vodu. Je schopný splašky vyčistit a vodu znovu využít na zalévání parků, zahrad a zemědělských plodin. V západním světě tohle většinou vůbec neděláme. Druhé na světě je Španělsko, Izrael oproti němu ale využívá čtyřikrát více splaškové vody. Líbilo by se mi, kdyby celý svět k problematice přistupoval stejně.
Další věcí je, že se Izraeli podařilo velmi efektivně získávat pitnou vodu pomocí odsolování moře. V tomto oboru (desalinizace) je to klíčový hráč.
Voda je pro Izrael také prostředkem, jak vyřešit konflikty se svými nejbližšími sousedy a jak navazovat zcela nové vztahy, například s Čínou. Uplatňuje se zde takzvaná hydrodiplomacie. Jinde ve světě je přitom voda hlavním zdrojem konfliktů.
Za jak dlouho ve světě nastane krize s vodou. Není možné, že jí čelí už teď?
Krize už skutečně je, ale to nejhorší nás nezasáhne dřív než za několik let. Dnes je celá řada zemí, které trpí nedostatkem vody. Indie připouští, že jejím hlavním problémem je voda. Vietnam si kvůli závažné formě sucha nedokáže pěstovat tolik rýže jako dřív a v Brazílii trpí velké části země vodní krizí, přestože je tam největší zásobárna sladké vody na světě - řeka Amazonka.
Ve Spojených státech mají problémy Utah, Nové Mexiko, Colorado nebo Arizona. Postihuje to i státy, u kterých bychom to dříve nepředpokládali, jako Rhode Island nebo Massachusetts. Americká vláda předpokládá, že 40 z celkem 50 států USA bude v letech 2020 až 2025 trpět nedostatkem vody.
Nikdo na světě nemůže být přehnaně sebejistý, že se mu tato krize vyhne. Pokud se začne nedostávat vody, porostou ceny potravin. Spustí se řetězec událostí, který povede k sociální nestabilitě a nejistotě. A co z toho vzejde? Lidé budou utíkat před suchem. Takoví uprchlíci pak zamíří do zemí, které mají vody dostatek. A ani Česká republika vůči tomu není imunní.
Může se Česko z vaší knihy poučit a připravit se na dobu, kdy bude vody nedostatek?
Předně bych chtěl říct, že Česko má dobré vodohospodářství. Voda je zavedena do 95 procent domácností a až 85 procent lidí je napojeno na odpadní systém. Z tohoto hlediska je vaše společnost velmi vyspělá a řadí se mezi další západní země v Evropě nebo Americe.
Přesto je mnoho věcí, které je potřeba změnit. Jsou to maličkosti začínající u způsobu, jakým nakládáte se splašky. Ve více vyspělých zemích prochází odpadní voda třemi fázemi čištění (mechanické, biologické a čištění pomocí UV záření nebo mikrofiltrace, pozn. red.), v Česku pouze dvěma. V budoucnu do toho budete určitě investovat.
Další oblastí je zemědělství. Zatím spoléháte převážně na dešťové srážky a nepotřebujete mnoho jiné vody na zavlažování. V posledních letech ale Česko zasáhla střídavá období sucha a vody byl najednou nedostatek. Zemědělství spotřebuje zhruba 70 procent vody ve většině státech světa. Pokud zde dokážete ušetřit jenom 15 procent, zdvojnásobíte množství vody pro využití v domácnostech.
Myslím si, že oblast vodních technologií je příležitostí pro byznys v České republice. V Izraeli měli vážné problémy, které se jim podařilo vyřešit a nakonec je přetvořili v ekonomickou příležitost s miliardovými zisky z exportu.
V Česku se nedávno ministerstvo životního prostředí pokusilo zvednout poplatky za odběr podzemní vody, ale nepovedlo se to kvůli odporu části politiků i veřejnosti (více zde). Existuje vůbec možnost, jak přesvědčit společnost, že je potřeba šetřit s vodou a možná i zvyšovat její cenu?
To je skvělá otázka a hned řeknu proč. V první řadě je potřeba si uvědomit, že neexistuje nic takového jako voda zdarma. Pokud neplatíte skutečnou cenu za vodu, tak to dotuje vláda pomocí daní, které od vás vybere. Takže nakonec za vodu stejně platíte nepřímo, ale nemáte prospěch z inovativních rozhodnutí, které s sebou nese tržní prostředí.
Pokud se neplatí skutečná cena za vodu, tak se neinvestuje do infrastruktury nebo hledání nových zdrojů. Množství vody pak klesá a zároveň s tím klesá i kvalita. Je mnoho druhů vody - některá má v sobě hodně dusičnanů, fosforu, síry anebo různých chemikálií. Stále se dá pít, ale odnáší to lidské zdraví a zadělává se na další problémy v nepříliš vzdálené budoucnosti.
Radil bych, aby se platila skutečná cena za vodu s tím, že se s ní bude šetřit a bude se tlačit na zavádění technologických inovací. A pokud si někdo z nízkopříjmových vrstev nebo z chudých lidí nebude moct dovolit zaplatit, tak to nepředstavuje problém. Tak jako se každá společnost stará o sociálně slabé, může stejným způsobem platit anebo přispívat na vodu.
Nestačilo by, abychom zaměřili pomoc pouze na oblasti postižené suchem?
Voda je záležitostí lokální stejně jako globální. Většina lidí nyní smýšlí o vodě stejně jako o vzduchu nebo slunečním záření. Myslí si, že je zdarma, ale není tomu tak. Pokud začneme o vodě přemýšlet jako o komoditě, které máme velké zásoby, velmi dobře to poslouží nám všem.
Lidé chápou vodu jako něco, na co mají nárok. Politici se v tomto ohledu bojí říct lidem, že se okolnosti změnily a že se musí začít platit. Já říkám, že velkou roli by měla mít samotná civilní společnost, univerzity, žurnalistika, neziskové organizace. Sehrají roli poučeného konzumenta a teprve poté se lidé smíří s myšlenkou, že je zapotřebí změna. To se ve společnosti běžně odehrává - lidé se změní, když je to potřeba.
Nejdůležitější věcí, kterou se svět od Izraele může naučit, je, že z vody udělá důležitou věc. Státy se většinou zaměřují na vzdělávání, zdravotnictví, imigraci nebo obranu a nevěnují příliš energie tomu, aby přemýšlely o vodě. V Izraeli je to součástí politického rozhodování o dalším směřování země.
