„Slyšel jsem křik jiného kluka. Potom jsem zjistil proč. Byl jsem na řadě s elektrošoky. Přivezli si na to z Německa věc k popichování dobytka. Bylo to velmi silné. Dávali nám elektrošoky do měkkých částí těla, do hlavy...i varlat,“ vzpomíná Werner Schmidtke, který na farmě Colonia Dignidad (Kolonie důstojnosti) vyrůstal.
Obyvatelé této „kolonie“ mohli na veškerou důstojnost zapomenout. Baptistická sekta německých emigrantů v Chile se nechvalně proslavila sexuálním zneužíváním dětí a týráním lidí. Farma se na dlouhá desetiletí stala státem ve státě a mučírnou politických vězňů Pinochetova režimu
Její role v temné minulosti Chile zaujala i filmaře. V těchto dnech míří do českých kin film Kolonie, ve kterém si zahrála Emma Watsonová a Daniel Brühl (více o filmu zde).
Příběh sekty se začal psát v poválečném Německu ve chvíli, kdy se někdejší zdravotník u Luftwaffe Paul Schäfer dal na dráhu kazatele. Ti, kdo se s ním setkali, ho popisují jako nadaného řečníka s obrovským charismatem. Díky tomu si Schäfer během několika let získal stovky následovníků.
Uhrančivý kazatel založil azylový dům pro sirotky a válečné vdovy, jeho první pokus o vybudování náboženské komunity však neskončil dobře. Když ho dvě ženy v roce 1961 obvinily ze zneužívání dětí, Schäfer před policií prchl do Chile.
Přibližně 350 kilometrů jižně od metropole Santiaga koupil ranč a založil komunitu zvanou Colonia Dignidad. Do Chile za ním postupně emigrovaly stovky Němců. Schäfer je údajně strašil, že do západního Německa vtrhnou Sověti. Odhaduje se, že celkem žilo v Kolonii kolem 350 lidí.
Z kazatele pedofilním tyranem
Němečtí osadníci odcházeli do Chile hledat pravou víru, místo Boha se však setkali s brutálním kultem osobnosti. V uzavřeném prostoru mohl Schäfer s lidmi snadno manipulovat a zavedl tyranský režim.
Muži a ženy žili přísně odděleni, pohlavní styk mezi dospělými byl zakázán. Pokud se i přesto muž a žena sblížili, budoucnost vztahu závisela čistě na Schäferově rozhodnutí. Děti byly rodičům odebírány a vyrůstaly zvlášť, všichni dospělí pro ně byli pouze „tety“ a „strýcové“. Zbožštěný vůdce Schäfer se nechal titulovat “Věčný strýc“.
V Kolonii byly zapovězeny jakákoliv tajemství a soukromé hovory. „Když se sejdou dva, jsou v moci ďábla. Když se sejdou tři, dohlíží na ně Ježíš,“ tvrdil Schäfer. Mezi povinnostmi osadníka bylo i bezpodmínečné přiznání každého hříchu či myšlenky na něj přímo Schäferovi. Většinu dne trávili osadníci prací, normou byla čtrnáctihodinová pracovní doba. Volné dny označil Schäfer za zbytečnost.
Prohřešky se trestaly ponižováním, bitím před ostatními, mučením elektrošoky a podáváním psychofarmak v místní nemocnici. Každodenní realitou v Kolonii bylo sexuální zneužívání dětí. Toho se dopouštěl především Schäfer, jenž měl děti odtržené od svých rodičů zcela ve své moci.
Werner Schmitke vypráví, že do Schäferova pokoje každý den chodili jeden až dva chlapci. „Bylo mi asi sedm nebo osm. Tehdy zneužívání a znásilňování začalo,“ vzpomíná. Jelikož Schäferovi nebyl po vůli, poslali ho na elektrošoky a dopovali ho léky.
„Byl to ráj pedofilů. Ty děti byly bezmocné, protože v Kolonii rodiny neexistovaly,“ říká Dieter Maier, někdejší zaměstnanec Amnesty International, která v 70. letech na poměry v Kolonii upozornila. „Schäfer měl psy. Nechal je útočit na děti a na poslední chvíli je zavolal zpět. Tak z něj byl útočník a zachránce zároveň,“ popisuje Maier.
Jelikož pohlavní styk mezi osadníky byl přísně zakázán, v Kolonii se rodilo velmi málo dětí. Schäfer se proto rozhodl asimilovat vybrané děti z chilských rodin.
Časem nebyly fyzické represe ani tolik nutné, sociální systém se zakořenil v psychice jedinců, píše v časopise American Scholar Bruce Falconer. Kdo Kolonii navštívil, vyprávěl, že osadníci odpovídali monotónně. Připomínali roboty, kteří reagují jen na tlačítko zapnout/vypnout.
Koncentrák vypadající jako bavorská vesnička
Řadoví členové Kolonie byli naprosto odříznutí od světa. Televize, rozhlas a noviny byly zakázány. Pozemky sekty, které se časem rozrostly až na 130 kilometrů čtverečních, byly zabezpečené ploty s ostnatým drátem, strážními věžemi, hlídacími psy a elektronickým poplašným zařízením. Okolí střežila pohybová čidla ukrytá v kmenech stromů nebo falešných kamenech.
V Kolonii se mluvilo výhradně německy, osadníci nosili tradiční šaty německých venkovanů. Svědci vzpomínají, že osada připomínala německou vesnici třicátých let.
Colonia Dignidad na satelitním snímku z roku 2005
Peter Levenda ve své knize Unholly Aliance píše, že Schäfer Kolonii prezentoval jako „obyčejnou náboženskou komunu, organizovanou tak trochu v kalvínském duchu pilné práce a modlení“. Podle výpovědi jednoho svědka však byla spíš „nočním klubem v postranní ulici samotného pekla.“
Nabízí se otázka, proč se tolik lidí Schäferovi podvolilo. „Z psychologického hlediska byl Schäfer génius. Byl téměř nevzdělaný, ale byl opravdu dobrý v manipulování s lidmi. K udržení fanatické komunity pohromadě potřebujete nepřítele. Pro Schäfera byl nepřítelem ďábel...tudíž kdokoli něco kritizoval, byl komunista nebo navedený ďáblem.“
Psychiatr Neils Biedermann osadníky zpovídal a vysvětlil, že si ke svému duchovnímu vůdci vytvořili silnou vazbu. „Nebyl to systém koncentračního tábora, kde vězni o sobě přemýšlejí individuálně. Byla to komunita,“ tvrdí psychiatr.
Mučení politických vězňů
Schäfer si důvěru místních lidí a chilských úřadů hned na začátku získal poskytováním zdravotní péče chudým Chilanům. Vztahy s úřady se ještě zlepšily po vojenském puči a nástupu diktatury Augusta Pinocheta v roce 1973.
Pinochetova tajná policie DINA si v Kolonii zřídila výslechové středisko a od Schäfera a jeho lidí se učila novým metodám mučení. Schäfer s Pinochetem a šéfem DINA Manuelem Contrerasem sdílel nenávist ke komunismu. Místní obyvatelé ještě dlouhé roky po konci Schäferovy hrůzovlády objevovali ostatky zmizelých politických vězňů.
„Metoda umístění elektrod byla neobvykle pečlivá. Elektrody přiložili po celém těle – pod nehty na nohou, na ruce, na kotníky, na genitálie, dovnitř penisu, análního otvoru, do pusy, nosu,“ vzpomíná Luis Peebles, který se ve vězení ocitl pro své levicové názory. Byl jedním z mála lidí, kteří se z Schäferovy podzemní kobky dostali živí.
O Kolonii se někdy mluví také v souvislosti s nacistickým „exilem“. Hitlerovy myšlenky podle pamětníků součástí ideologie sekty nebyly, těžko však věřit tomu, že německá sekta neměla kontakty na prominentní nacisty skrývající se v Jižní Americe.
Schäfer byl údajně v kontaktu s nacisty včetně Josefa Mengeleho, který měl v Kolonii nějaký čas i žít. Kolonie mimo jiné získávala finance z pašování zbraní. Peter Levenda připomíná, že v té době obchodoval se zbraněmi v Jižní Americe Klaus Barbie, gestapák známý pod přezdívkou „řezník z Lyonu“.
Colonia Dignidad stála v odlehlém kraji na úpatí And poblíž města Parral.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
Přerod v turistickou atrakci
S koncem Pinochetovy diktatury přišel Schäfer o svého ochránce a jeho zločiny začaly vyplouvat na povrch. V roce 1996 utekl do Argentiny, kde se devět let skrýval. Argentinci stařičkého Schäfera nakonec vydali chilské justici, která ho poslala za zneužití 25 dětí k dvaceti letům do vězení. Odsouzeno bylo i 26 jeho věrných. Schäfer zemřel v roce 2010 ve svých 89 letech.
Colonia Dignidad v 90. letech změnila název na Villa Baviera (Bavorská vesnice) a dnes funguje jako hotel a rekreační centrum. Každoročně se zde koná Oktoberfest.
Část osadníků zůstala, jiní odešli. Asi stovka traumatizovaných osadníků využila nabídky německé vlády a přestěhovala se do okolí Düsseldorfu. Když reportér agentury Bloomberg v roce 2014 resort Villa Baviera navštívil, žilo tam kolem 120 lidí. Proti skutečnosti, že dějiště mučení a poprav slouží dnes jako turistická atrakce, pozůstalí obětí protestují.
V mnoha případech nebylo učiněno spravedlnosti za dost. Německý týdeník Spiegel v únoru upozornil, že v německém Krefeldu na sever od Düsseldorfu v poklidu žije pravá ruka Paula Schäfera Hartmut Hopp, jenž byl v Chile odsouzený na pět let. Jeho vydání ale Německo zamítlo, a tak pobočník tyrana stále bydlí několik stovek metrů od svých obětí.
