Horlivka si již několik týdnů zažívá každodenní ostřelování. Někdy je mírné, jindy ničí desítky domů, zejména ty menší na předměstí. Stopy po granátech jsou i na dětských hřištích. Malé děti však už ve městě nejsou. Spolu s rodiči odjely do bezpečnějších regionů Ukrajiny. Ti, kteří zůstali, přežívají v příbytcích bez oken. V noci teplota padá hluboko pod nulu.
Do města utrpení přijel před pár dny i chirurg Lékařů bez hranic Michael Roesch. Pohled na Horlivku ho šokoval. „Většina obchodů je zavřených, už tu nejsou ani kavárny nebo restaurace. Když lidé potřebují z nějakého důvodu jít ven, pohybují se co nejrychleji. Zdrží se jen při čekání na autobus,“ popisuje situaci na místě.
Michael Roesch z Lékařů bez hranic
Jeho první cesta směřovala rovnou do nemocnice. Hned mu však bylo jasné, že podmínky pro práci jsou zde bez přehánění otřesné. „Hlavní chirurgické operační sály se původně nacházely v 6. patře, ale kvůli bombardování je zavřeli – operovat v nich představovalo příliš velké nebezpečí. Minulý týden sem denně přiváželi i 60 raněných. Před třemi dny jsme ale museli přestat s chirurgickými zákroky,“ uvedl.
V nemocnici totiž přestala téct voda, a lékaři tudíž nemohou provádět sterilizaci nástrojů. Raněné tedy pouze stabilizují a operují jen ty nejkritičtější případy. „Nemocnice jsou přeplněné raněnými, začíná docházet zdravotnický materiál. Lékařům nezbývá než šít rány rybářskými nitěmi,“ popisuje Roesch každodenní práci.
Málo zásob a stateční lékaři
Zásobování města i samotné nemocnice je velmi obtížné. Horlivka je totiž sevřena boji mezi kyjevskými vojsky a proruskými separatisty. „Do města lze vstoupit jen jednou úzkou cestou, která je většinou zavřená. Navíc je velmi nebezpečná, protože oblast je pravidelně bombardována,“ vysvětluje Roesch. V nemocnicích tak chybí v podstatě vše od infuzí přes inzulin a antibiotika až k obyčejné dezinfekci.
Práce v takových podmínkách je pro lékaře skutečnou zkouškou. „Posledních šest dní pro mě bylo mimořádně intenzivních. Jsem chirurg, ale v životě jsem neviděl tolik lidí s amputovanými končetinami. Lidé jdou jen nakoupit a o hodinu později už nemají nohy,“ popisuje každodenní práci Roesch.
Oceňuje oddanost a zapálenost místních lékařů. Většina z nich totiž s válečnými konflikty nemá zkušenost. „Jsou odvážní, klidní a ze všech sil se snaží co nejlépe vypořádat se současnou situací. Člověk ale rychle chápe, že hluboko v sobě jsou na pokraji zoufalství,“ popisuje Roesch.
Jednou z posledních nadějí na změnu tak pro ně zůstává v Minsku dojednané příměří, které by mělo začít platit od sobotních 23:00 SEČ (více o příměří zde). Místní mu však příliš nevěří. Klidů zbraní už totiž bylo několik, nikdy však nevydržely dlouho. A jak nasvědčují přetrvávající boje (více o nich zde), zřejmě tak tomu bude i nyní.
