Kdy jste nejenom v souvislosti s knihou skutečně bez filtru, neberete si servítky a řeknete všechno od plic?
Ve všech případech. (smích) Není to vidět a není to slyšet? Hele, to není, že nemám vůbec filtr. Mám. Ale je to jenom, abych chránila ostatní lidi, ne sama sebe. Na mně filtry nejsou, ale používám je, aby to neranilo někoho jiného.
Když zabrousíme do devadesátých let, přemýšlíte někdy nad tím, že vám tenkrát chybělo odhodlání říct všechno bez filtru?
Kdepak. Vždyť jsem to vždycky říkala. Měla jsem vždycky tu prostořekost, akorát že lidi ode mě moc nechtěli slyšet pravdu, co já si myslím třeba o světě, politice nebo i modelingu. Lidi chtěli vědět, co používám za krém. Takže jsem neměla vlastně moc tu možnost mluvit bez filtru, protože to nikdo nechtěl slyšet.
Prostořekost. Ve kterých ohledech vám v životě pomohla?
Jestli mně pomohla? No, zatím si nejsem moc jistá. (smích) Myslím, že mně pomohla možná až teď. Že to dost trvalo, než mně to pomohlo. Teď najednou z nějakého důvodu, možná protože máme tolik nepravého a neautentického tam venku, na sociálních sítích a v médiích, že to možná lidi trochu nudí a že se rádi podívají někam, kde je prostě trochu víc pravdy, což bych teda byla já.
Není žádným tajemstvím, že jste znovu zamilovaná. Vaším partnerem je americký scenárista, producent a režisér Jeff Greenstein. V čem je ta láska nyní jiná?
V tom, že… Já bych strašně ráda na tu otázku chtěla odpovědět, ale v češtině zním trochu blbá. Ok. Je to jiné tím stylem, že je to láska, která není založená na tom vzrušení, jestli mě chce, nebo mě nechce. Já jsem si myslela, že vzrušenost byla to zamilování, ale fakticky není. To je to, co jsem se dozvěděla teď. Že být zamilovaná neznamená, že musíš trpět. Nemusíš furt někde brečet. To láska nemusí být. Láska taky může být, že se furt směješ, držíš za ruce a zpíváš blbé písničky a chlámeš se.
Proč si myslíte, že je dnešní společnost tak ageistická?
No, protože žijeme v patriarchálním světě. Já bych na tebe ráda anglicky teď, můžu?
Pavlína Pořízková a Jeff Greenstein (Brno, 22. června 2023)
Směle, povídejte...
(mluví anglicky) Žijeme v patriarchálním světě, ve kterém je hodnota ženy posuzována muži, takže žena má samozřejmě právo „dýchat“, když je mladá, ale už ne tolik, když je starší. A proto tady máme ageismus. Je zajímavé, že tohle slýchávám jednou za čas na Instagramu. Lidé se tam projevují stylem: „Proč nejdeš z cesty a neuvolníš místo pro ty mladší, když už jsi svoje dokázala?“
Pojďme se na to podívat. Dovolí si říci padesáti nebo šedesátiletému byznysmenovi, aby uvolnil prostor pro mladšího? To skutečně ne, že? Mladí muži se mají mít dobře, být blázniví a vyřešit si život. A když je jim padesát šedesát, jsou to ti chlápci u moci. Jsou to ti, kteří točí světem. Kdežto ženy, když dosáhnou věku těchto mocných mužů, tak pryč s vámi! Už vás více nechceme! Jste nepotřebné. Samozřejmě, protože to je svět, který je posuzován dle mužů.
Co u vás lze považovat za povolené zbraně k tomu, abyste vypadla půvabně?
To je velice individuální. A taky říkat ženám, že nemají se sebou něco dělat, tak to je taky na ho..o. Pardon! To taky není správné, protože to je její obličej. Její tělo. A s tím si můžou dělat, co chtějí. A já sama pro sebe? Já chci být akorát true to myself. Jak se to řekne v češtině?
Mít čistý stůl, sama se sebou čistý vztah?
Sama se sebou čistej vztah. Protože to máš z dětství. Odmalička jsem chtěla a pro mě největší cíl v životě byla láska, být milována v rodině, rodiči. Myslela jsem si, že mě moc nechtěli, a tak jsem furt hledala lásku. A když jsem si myslela, že jsem ji našla, tak to bylo spíš, že jsem byla obdivována. To nebyla doopravdická láska, protože jsem nevěděla přesně, co láska byla. Teď teda, když stárnu a mám tady tenhle obličej, co mám, a mám vrásky, říkám si, kdybych si toto oddělala, tak bych to nebyla už tak přesně já. Jak bych věděla, že mě někdo miluje za to, co jsem, a ne za to, jak vypadám? Což jsem měla celý život. Chci pravdu, nechci lež. Takže nebudu lhát o obličeji a taky nebudu dělat věci, kde budu cítit, že lžu.
Ve kterém věku, jestli to dovedete říct i číslem, jste se vypořádala se svým dětstvím? Kdy jste si to v hlavě uzavřela, že „takhle to je, už to nezměním a nedělá mi to smutné vzpomínky“?
Blbneš? Vždyť mi to furt dělá smutné vzpomínky. To nejde, že to nějak odplave a že můžeš zavřít tu knížku. To není doopravdický. To tě bude strašit do konce života. A jsem si toho vědoma.
Co vás dělá šťastnou?
Hodně věcí mě dělá veselou. Jako zpívat v autě s kamarády, jít po ulici s milencem a držet se za ruce, mít výborné jídlo v jakékoliv restauraci a poznávat nové věci. Hlavně poznávat nové věci fakticky, to je strašně prima. Vidět něco nového, naučit se něco nového. Ovšem také srandovní filmy, srandovní vtipy...
Ale počkej, ty ses mě ptal, co mě dělá happy? Aha. No to je něco jiného. Šťastnou mě dělá, když všecko kolem mě jde tak, jak to chci. Takže toho nemám moc, a to se nestává moc často. To je úplně v pořádku, protože já nejdu podle toho, že by člověk měl být furt šťastný. Štěstí je prima, když se ti to stane, ale většinou šťastný nejsi a je to taky ok. Ale mít momenty radosti, to stačí, ne? Můžeš mít blbý den, ale potom máš radost, protože zavolá kamarád neboj ti pejsek oblízne nos nebo najdeš výborný koláč. Cokoliv, z čeho máš na chvilku radost, a to stačí.
