Vzpomínáte na závěrečnou scénu komedie Svět patří nám? Vznikla v roce 1937. Z továrny proudí dělníci, mezi nimi ústřední dvojice, tedy Jiří Voskovec a Jan Werich. Nikdo netušil, že v davu anonymních komparzistů je skryt šestnáctiletý mladík, z nějž se stane jeden z nejpopulárnějších herců.
Jak mohl vědět režisér Martin Frič, že o šestnáct roků později mu právě jeho instinkt zavelí, aby Vlastimila Brodského obsadil do role doktora Kozdery ve filmu Tajemství krve? Stejně tak netušil Jan Werich, že za jeho a Voskovcovými zády nadšeně šlape jeho budoucí partner z televizních komedií Slzy, které svět nevidí a Uspořená libra i z filmu Až přijde kocour.
Paradoxní je, že původně nechtěl být hercem, protože byl v dospívání velmi nesmělý a stydlivý. A neméně paradoxní je, že trémou netrpěl při veřejném tancování a stepování.
Když bylo Brodskému devatenáct, nechal se v Ústavu lidské práce prozkoumat, zda má k herectví předpoklady. Později, už jako uznávaný herec, výsledek zveřejnil. Pro všeobecné pobavení. „Ve své povaze musí často vyrovnávati konflikty citových výstřelků s volním úsilím a kontrolou střízlivého rozumu. Má sklon k mnohostranné činnosti. Pokud se dovede nadchnout pro nějaký plán, je schopen jej provést až do konce.“
Lékařský posudek patrně známého hypochondra nepotěšil: „Normální ostrost smyslová, tělesný stav bez nálezu choroby.“ A taky: „Neurologický nález negativní, avšak značně citlivá vnímavost a duševní pohnutlivost, kteráž pro povolání herecké není kontraindikací.“
Nejen komedie
Když se v roce 1950 z Divadla na Královských Vinohradech stalo Ústřední divadlo československé armády, překvapivě a dobrovolně se do zeleného převlékl i třicetiletý Vlastimil Brodský. Však si vysloužil! V repertoáru, o jehož úrovni dostatečně vypovídají samotné tituly – Dukla, Stalingradci, Vojenská čest, Ohně na horách, Čapajev, Bitva na pochodu – pouze paběrkoval. Ale nedosti na tom. Svým stylem a projevem se tak výrazně odlišoval, že ho bdělí a ostražití kritici kárali, ba spílali mu. Po uvedení sovětské hry Sláva, v níž představoval listonoše, mu vytýkali, že úsilí kolegů sabotoval. Nejenže nezobrazil sovětského člověka, ale „svým kabaretním humorem narušil obraz života, v němž rostou, zocelují se smělí lidé stalinské epochy“.
Letní seriál filmového historika Pavla Taussiga má čtyři díly:V závorkách jsou data, kdy články vyšly/vyjdou v Magazínu DNES. |
Brodský měl svobodně na vybranou, ale neodešel jako někteří kolegové do jiného angažmá: „Já kráva tam zůstal a brzo jsem začal litovat, protože to, co jsme hráli, byl ukrutný paskvil.“ Pro pozdější Divadlo na Vinohradech, hlavně v éře ředitele Pavlíčka, se však stal oporou.
Na Brodského komediální talent sázel ve filmu především režisér Zdeněk Podskalský, který mu často dopřával za mužského partnera Jiřího Sováka. Toužil z nich stvořit komickou dvojici. Dodatečně nechal připsat dvě postavy do veselohry Kam čert nemůže; pro Brodského hradního kastelána, pro Sováka předsedu družstva. V další Podskalského komedii Spadla s měsíce už oba hrají veselé družstevníky.
Ovšem nejšťastnější nápad Podskalský měl, když tuto dvojici doplnil o Jana Libíčka a v komedii Světáci z nich vytvořil trio venkovských fasádníků, kteří si chtějí v Praze užít. Za to mu jsou milovníci tohoto filmu dodnes vděční. Komedie šla do kin v říjnu 1969, tedy už za rozbíhající se normalizace, ale nabídla spoustu protirežimních vtipů.
Režisér Podskalský využil rovněž Brodského autorských schopností. Slavný herec je autorem námětu k satiře z roku 1958 Mezi zemí a nebem. Původní název je správný. V době, kdy vládl materialismus nad idealismem a vše duchovní bylo osočováno jako tmářské, musela být uvedena na prvním místě země – v rozporu s ustáleným rčením. Postavu úředníka Nováčka psal autor Vlastimil Brodský „na tělo“ herci Vlastimilu Brodskému.
Vlastimil Brodský a Viola Zinková ve filmu Čintamani & podvodník (1964)
Velkého komika logicky spojujeme s komediemi, ale velikost prokázal i tím, jak ztvárnil záporné postavy. Odpudivost kolaborantského rady Zednicka v oscarovém filmu Ostře sledované vlaky nebo ministra v komedii Zločin v šantánu zvýraznil zdánlivě netečným výrazem tváře, v níž dominují brýle bez obrouček jako znak moci. Naopak Očenáš v legendě Všichni dobří rodáci jako by snímal z diváků jejich hříchy. Muž ušlechtilých zájmů a kupodivu i kostelní varhaník se jako komunista podílí na poúnorových represáliích. V závěru se vrací do městečka, aby se dozvěděl o osudu toho nejlepšího rodáka, sedláka Františka.
V dalším trezorovém díle Skřivánci na niti hrál intelektuála a vzdělance vyhnaného na okraj společnosti, který se dovolává Kanta a opírá se o řád hvězdného vesmíru a osobní vnitřní řád. To je patrně postava, s níž nejvíc můžeme ztotožňovat jejího představitele.
Filmy s manželkou
Když si Vlastimil Brodský bral Janu Brejchovou, byl u obřadu i Jan Werich. „Komu z nás dvou byl za svědka, to už si nepamatuju. Asi Janě. Byla hezčí!“ A bývalý ženich při vzpomínce vtipkoval dál: „Můj v pořadí druhý – a doufám, že poslední – svatební den. Snad to bylo někdy v březnu v roce 1964. Myslím 13. 3. ve 13 hodin. U stolu nás bylo 13. Původně jsem si myslel, že třináctka je šťastné číslo.“
Brodský a Brejchová spolu točili často: Smrt černého krále, Farářův konec, Arabela. Trefně znějí tituly Hodíme se k sobě, miláčku...? a Ženu ani květinou neuhodíš. Při natáčení muzikálové Noci na Karlštejně obývali společnou šatnu, jejíž skromnou výbavu zdobila krásná kytice frézií. Hlavně členky štábu obdivovaly galantnost Otce vlasti, který ji věnoval k prvnímu natáčecímu dni své manželce, představitelce Elišky Pomořanské.
Jana Brejchová a Vlastimil Brodský ve filmu Noc na Karlštejně (1973)
K potřeštěné veselohře Ďábelské líbánky si vymysleli dokonce námět a oba hráli hlavní postavy. Roli nesmělého ctitele dostal Jaromír Hanzlík, který však v civilu nesmělost odložil. A tak po letech opuštěný manžel otevřeně napsal: „Nesmíme zapomenout, že moje žena odcházela k němu s tím, že já jsem největší trouba světa a on je nejkrásnější a nejmoudřejší Adonis zeměkoule. Mně ale Jarda Hanzlík vůbec nevadil, protože zastávám teorii, že je údělem chlapů namlouvat si ženské. Záleží na tom, jestli ta ženská chce, nebo nechce citově splynout s novým zájemcem. A to i když se jedná o ženu téměř bližního.“
Brodský se sebeironií mluvil o tom, že vzhledem ke svým dispozicím či spíš indispozicím nebyl předurčen k rolím milenců a milovníků: „Jedině v Ústředním divadle československé armády bylo možné i nemožné, a tak jsem v milostné scéně odnášel v náručí Toničku Hegerlíkovou z jeviště do zákulisí, aniž jsem s ní upadl. Byla to nejtěžší role mého života.“
Vlastimil Brodský v televizním seriálu Hrdinové okamžiku (1961)
Herec odmítal falešnou heroizaci předváděných postav. Moc dobře věděl, že lidé mají své velké nectnosti a chyby, ale že bývají chvíle, kdy se i ti největší bázlivci napřímí a bez potřeby patetických gest se odhodlají k činu, dokonce hrdinskému.
Je trochu paradox, že o takovém napřímení vypověděl mimo své domovské teritorium.Stalo se tak ve filmu Jakub lhář, odehrávajícím se v koncentračním táboře a natočeném v někdejší Německé demokratické republice. Představitel titulní role získal na festivalu v Berlíně 1975 Stříbrného medvěda za nejlepší mužský výkon a film byl nominován na Oscara.
Pět slavných rolíKastelán Pupenec (Bílá paní) Prouza (Světáci) Kostelník (Farářův konec)  Bílá paní (1965)  Světáci (1969)  Farářův konec (1968)  Babí léto (2001) Císař Karel IV. (Noc na Karlštejně) František Hána (Babí léto) |
20. července 2020 |
